Podle paragrafu 77

Na stole ležela tlustá, těžká kniha … Kdo ví, na které stránce byla původně otevřená, nyní si s jejími listy pohrával vítr, vanoucí do místnosti oknem … oknem s mříží.
Nevinná! Je přece nevinná! Neudělala nic špatného! Podle paragrafu 77 …

Vražedkyně!

Jak mohla? Proč? Proč to udělala?

Proč … není to víc než jasné? Neměla snad právo pomoci si ke štěstí? Podle paragrafu 77 …
Znáte definici lidské svobody?

Ano, moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných.
Jak se tedy můžete ptát, zač vás soudíme? Nejenže jste zasáhla do svobody jiného, vy jste zavraždila nevinnou lidskou bytost!
Ale podle paragrafu 77 …!
Ani ten vám nedává právo zabít!
Vždyť já ji přece nechtěla zabít, já jsem jen chtěla … chtěla jsem být šťastná! Chtěla jsem JEHO … a když ho měla ona …
Tak jste ji prostě zabila … vy lidská zrůdo! Je mi z vás špatně!

Dusily ji slzy … nikdy, nikdy nechtěla nikomu ublížit! Proč jí zazlívají, že se nechtěla celý život trápit, nechtěla být celý život tak zoufalá, jak byla zoufalá celá ta léta, kdy HO znala … kdy HO milovala …

Kdyby byl povolený trest smrti, neváhal bych ani vteřinu! Takhle můžete do konce vašeho života zkoumat, co všeho můžete … podle toho vašeho paragrafu 77!

Doživotí … ani to by nebyl trest, kdyby mohla být s NÍM … jenže ten pohled, ten pohled, kterým ji propaloval, to byl nejstrašnější a nejkrutější ze všech trestů! Neobviňoval, nekáral, nebyl nenávistný … jen byl zamlžený slzami a ptal se – Jaks mohla?
Bylo slyšet jen klapnutí klíče v zámku. Dveře se otevřely a ona byla zase v té místnosti s oknem s mříží. Pohlédla na tlustou knihu, která stále ještě ležela na stole. Obrátila listy zpět na stranu, kterou jí hravý vítr zamítl.
Na text paragrafu 77 pomalu začaly dopadat kapky jasné rudé krve.