Pourquoi

Pourqoui? Pourqoui? Je to jednoduché, jen se tak zeptat, ale odpověď je vzdálená tisíce, možná miliony mil … Proč jsou věci takové, jaké jsou? Proč se zatraceně její život ubírá tam, kam nikdy nechtěla? Je spousta, nekonečná spousta možností, jak se chovat, jak žít a ona nemá na výběr.

            Je to vůbec možné? Jak může člověk vůbec žít, když si od života nevezme kvůli své stydlivost to, po čem nejvíc touží? Pomalým krokem brázdí ulici za ulicí a symfonie kapek vytváří v její mysli obrazy neskutečnosti. S každou další kapkou, s jejím malebným zvukem ji svírá čím dál tím větší tíseň. A přece by tyhle pocity nevyměnila za sebevětší radost. Jen tenhle stav jí dokazuje, že pořád ještě žije, že není jen skořápkou bez citů, neschopná lásky, náklonnosti … Touží někdo po slzách? Je takový člověk? Je … je to ona, prahne po slzách jako po jediném a pravém důkazu své existence. Protože kdyby už jí nezbyly ani slzy, nemělo by cenu se dál ubírat tou křížovou cestou života.

             Pomalým krokem brázdí ulici za ulicí a symfonie kapek vytváří v její mysli obrazy neskutečnosti. Sny se zdají být matnou součástí reality, ale jsou tak strašně neuchopitelné, vždycky se rozplynou v mlze a zmizí do neznáma. Její mysl je protkaná melodií, jsou to tóny věčného osamění. Rêve au l’amour … Je tak vzdálená, nedosažitelná a to vše její vlastní vinou. V temnotě nerostou úsměvy a když, tak ponuré, plné smutku, v temnotě rostou oči plné bolesti a zklamání. Ty jsou jejím poznávacím znamením! Ale tyhle oči nevábí lásku. Soucit … Snad ten, ale lásku nikdy … Nebo je to jinak? Je snad někdo, kdo stojí o smutné oči? Naděje v srdci narůstá rychle a mohutně, zklamání je obrovské a tak se naději nesmí dát prostor. To ví moc dobře … Ale pokušení doufat, doufat v to, že se najde někdo, kdo porozumí její duši tak dobře, jako jí rozumí ona sama, to pokušení je obrovské.

             Pomalým krokem brázdí ulici za ulicí a symfonie kapek vytváří v její mysli obrazy neskutečnosti. Vidí jeho tvář … Jeho oči, ty velké, posmutnělé oči tolik podobné jejím. Je to jenom zdání a nebo k sobě doopravdy patří? Vždycky, když ho spatří, je jí zatěžko i jen pozvednout hlavu, natož mu pohlédnout zpříma do tváře. Ona sama je překážkou svému štěstí. Má tohle vůbec řešení? Jak bojovat se sebou samou? Se svojí nejhlubší podstatou? Je ne sais pas … Ale jestli je tohle jediná šance, jak mít to, co chce, pak je odhodlaná to zkusit. Popere se sama se sebou, aby dostala šanci změnit svůj život a možná … možná najít lásku.