Enter To Wind - Kapitola 2. - S hříchem na srdci

Celý první seznamovací týden, jak to sensei pojmenoval, jsem nemohl na Fuisuri-kuna přestat myslet. On se na mě od té doby ani nepodíval. Úspěšně mě ignoruje i dnes, je pátek. První hodiny jen kouká z okna a nevnímá jakoukoliv látku, která se během vyučování probere.

Při práci na počítačích jsme si celou hodinu mohli hledat cokoliv na internetu. Zajel jsem na www.supermusic.com a pokoušel jsem se vyhledat písničku se jménem Goodbye Julia. Nenašel jsem žádná vodítka k autorovi písně, natož k písni samé. Z mého zoufalství mě probudil až přicházející e-mail…

"Ahoj, jak se máš? Fuisuri". Docela jsem se polekal, jestli nezahlédl můj zoufalý pohled, ale nemohl. Seděl úplně na druhém konci učebny a byl otočený tak, aby mě neviděl. Že by schválně? Další e-mail…

"Dnes v 9 v noci v parčíku před hlavní budovou-F." řekl jsem si, že školní brána musí být už dávno zamčená…Ten kluk snad používá telepatii. Další e-mail…

"Přelézt bránu není problém, ahoj večer. :) -F."

Po těchto slovech jsem se už nemohl soustředit a přemýšlel jsem co mi chce a jestli tam mám vůbec jít. Aby to nebyl nějaký hnusný vtip.

Zbytek dne ubíhal příšerně rychle, až jsem se bál večera…

V 8:30 jsem se potichu vyplížil z domova pod lacinou záminkou, že s kamarádem připravujeme nějakou školní akci. Rodiče to brali, nikdy jsem nebyl rebel. Věřili mi.

Byl krásný večer, sakury ještě neodkvétaly a slunce už bylo schované za vršky blízkých hor. Obloha byla jasná, ale od východu se objevovaly nepříliš pěkné mraky. Napadlo mě, co si myslí takhle lítat po městě na večer. Konečně jsem byl u brány, i když jsem nebyl kdo ví jaký lezec, nebylo to pro mě překážkou. Vypadalo to tu opuštěně, byl tu klid. Asi tu ještě nebude, problesklo mi hlavou. Šel jsem tedy k parčíku a posadil se na lavičku.

Minuty ubíhaly… Bylo 9:40, když jsem se rozhodl odejít. Naštvaně jsem šel přímo k bráně. U stromu mě někdo chytil za rukáv.

"Ahoj" ozvalo se. Byl to On, celou dobu tam byl a pozoroval mě, lehl si na voňavou trávu, která už byla trochu vlhká od rosy. Lehl jsem si kus od něj, on, když uviděl moji bezpečnostní vzdálenost,se jen začal smát a pošoupnul se blíž ke mně. Na můj vkus až příliš blízko…

"Proč si chtěl abych přišel?" Vtrhl jsem do okamžiku ticha.

"Chtěl jsi mi snad něco povědět nebo jsi si chtěl udělat ze mě jen srandu?"

Neodpověděl, ale přestal se usmívat. Jeho smutný pohled dolétl až ke mně ve chvíli, kdy se jeho oči vpily do mého pohledu.

"Asi jsem nechtěl být sám." Odpověděl nejasně.

"Dobrý důvod, proč jsem musel lhát rodičům kam jdu." Odvětil jsem nevrle.

Zarazil se a posadil. S vážnou tváří řekl…

"Nechtěl jsem abys musel kvůli mně lhát, to jsem nechtěl, rodičům se lhát nemá.." Tahle reakce mě trochu vyvedla z míry. Bylo vidět, že ho to hodně vzalo, ale nechápal jsem proč…

"To nic, oni mi věří, nevadí jim to." Snažil jsem se ho dát do pořádku. Nepovedlo se. Jen se divně pousmál a dodal, že jemu taky věřili. Nechápavě jsem se na něho díval. Co se mi to snaží říct? Nechápal jsem vůbec nic.

Obloha už nebyla jasná, byla plná dešťových mraků. Najednou se strhl hustý liják. Oba jsme vyskočili a běželi pod nejbližší strom. I když bylo teplo, představa mokrého oblečení se mi nezamlouvala.

Všiml jsem si až po chvíli, že se na mě nepřetržitě dívá, začal jsem opět rudnout. Ty jeho pohledy musely být v něčem jiné. Nemohl jsem je nikdy vydržet. On mi svojí rukou odhrnul mokré vlasy z tváře. Jeho dotyk projel celým mým tělem, byl tak vřelý. Rudnutí se nedalo zabránit. Přistoupil ke mně blíž a chytnul mě pevně za ruku, protože zpozoroval, že bych nejraději utekl. Byl tak blízko. Jeho rty se lehce dotkly mé tváře, odstrčil jsem ho.

"Co to sakra děláš?" díval jsem se na něj nevěřícně. Stále mě držel za ruku, i když to sevření bylo jemné, nemohl jsem se z něho vymanit.

"Proč vždy zčervenáš, když se na tebe podívám?" začal se ptát…

"Proč ti tak rychle bije srdce, když jsem blízko tebe?Proč se se mnou bavíš, když mě vůbec neznáš? Řekneš mi to?" Jen jsem se na něho podíval a bylo mi to jasné. Proč? Proč? Proč zrovna jeho? Mé myšlenky se draly na povrh…

"Proč mě přitahuješ zrovna ty?" Vykřikl jsem. Na tohle on čekal. Natlačil mě na strom a políbil. Nejprve na tvář, na krk, pomalu se dostal k mým rtům a já poprvé v životě zažil pocit, který mi sebral sílu v nohou. Netrvalo dlouho a oplácel jsem mu stejně. Pršet přestalo už dávno, kdo si toho všimne? Doufáme, že nás nikdo neuvidí. Naše teplé dotyky, dvě "něco hledající" srdce, ale jen jeden měsíc…

A tmavá letní noc…

***** Ani nevím, jak jsem se dostal domů nebo kdy. Rodiče už dávno spali. Byl pátek a celé dva následující dny jsem ho neviděl. Divný pocit. Nevím pomalu ani co se stalo, že by mi ten déšť vypláchl hlavu? Myslel jsem si.

DÉŠŤ? Vzpomněl jsem si… Strom, jeho ruce, jeho dotyky, ty slova útěchy v hlavě, že neděláme nic špatného, pomalu mizely a já se hnusil sám sobě. Hledal jsem právě tohle? Je to láska? Nebo jen divný a dlouhý sen,který se zdá až k ránu? Nevím… Tyto pocity… Bolí mě z toho u srdce. Ke Keikoto jsem nikdy nic podobného necítil. To vzrušení, jediný jeho pohled a já se v něm mohl utopit.

Je neděle večer, bojím se jít do školy, pozná někdo něco? Nezvládnu to! Někdo zvoní, mamka jde otevřít…

"Dobrý večer, paní Kaeri. Já jsem spolužák Souru-kuna, Killian Fuisuri. Promiňte, že obtěžuji, ale zapomněl jsem zadání jednoho důležitého úkolu a tak jsem doufal, že bych se mohl zajít zeptat." Mamka nevěřícně pouští milého chlapce dál a s úsměvem na tváři mu povídá: "Dobrý večer, já Souru-kuna hned zavolám." Jde směrem ke schodům a volá nahoru "Souru máš tu kamaráda ze školy, pojď dolů!" Vycházím z pokoje a přemýšlím, kdo by to mohl být. Je to on, kdo jiný by měl odvahu jít ke mně domů po prvním týdnu školy a potom, co se stalo tu noc.Už se nečervenám, vypadám docela naštvaně.

" Ahoj Souru-kune, mohl by jsi mi prosím tě pomoci s jedním úkolem?" oči se mu rozzáří, až mě to vyděsí.

Obracím se k matce. "Půjdeme do pokoje, prosím nerušte nás." Matka i otec jsou Killianem úplně vyvedeni z míry. "Tak milý chlapec a Souru-kun je tak drzý." Slyším ještě jejich slova.

Zavírám dveře a zamykám, nechci nečekanou návštěvu. Sedám si na postel, ptám se ho.

"Jaký úkol máš na mysli, vždyť zadávali jen jeden a ten už…" nedořekl jsem a vrhnul se na mě. Vypadal jsem strašně rozpačitě, když jeho jazyk nemínil přestat.

"Co to zase děláš, mám dole rodiče!" vyjedu na něj ve volné chvilce.

" Ano, ale ty jsou dole a ty jsi zamknul, a navíc vědí, že sem nemají chodit, tak proč nemůžu být u tebe?!" Zatvářil se naštvaně a mě bodlo u srdce. Vypadal, jako kdyby mu někdo zhasnul plamínek života. A ten Někdo jsem byl nejspíš já.

"Ty jsi…. Ty.. tamto…," koktal a mě pohled na něj zraňoval ještě víc "… tamto co jsi řekl tenkrát v noci, to si nemyslel vážně?" Teď se mi zdálo, že se mu do očí dostávají slzy. Tenhle kluk co vypadá na frajera, a je vždy slušný a podlézavý, teď klečí u mě na zemi a nemá daleko k pláči. Ale místo toho, abych mu řekl, jak to cítím, jsem jen zarytě hleděl do země. Potichu se usmál…

"Chápu, rovnice vyřešena." řekl a chtěl odejít.

Naštval jsem se na něj. Proč myslí jen na sebe? V posledních minutách jsem ho chytil za ruku a začal mluvit

" Ty nic nechápeš, nechápeš jaký to je, si uvědomit takovouhle věc. Jak mě může přitahovat kluk? Nechápu to, ale vím, že nechci abys odešel. Nemohu tě nechat jít. Chci abys byl se mnou!" Křičel jsem na něj a bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší. Nechtěl jsem ho pustit a tak se mě snažil setřást silou.

"Nech mě!" křičel, ale já jsem nemohl, ne teď, když jsem možná našel "to", co jsem hledal. Povedlo se mu mě setřást, ale udělal to takovou silou, že jsem spadl na zem a ošklivě si poranil ruku o rám postele.

"Souru?" vypadlo z něho, když se na mě vystrašeně podíval. "Jsi v pořádku?" pokračoval. Neodpověděl jsem mu, jen jsem se s namáháním zvedl. Muselo být vidět jak to bolí, ale nenechal jsem ho se mě dotknout. Odemkl jsem, s těžkým oddechováním jsem se posadil na postel a řekl:

"Jdi!" Snažil se něco namítnout, nenechal jsem ho.

"Prostě jdi!" Kleknul si přede mne a políbil. Tenhle polibek byl jiný, než tamty předešlé. Že by na rozloučenou?

Odešel s úsměvem, poděkoval dole rodičům za to, že jsem mu "to" pomohl vysvětlit.

Vyšel ze dveří, ohlídl se jako kdyby něco…

_________________________Ne,
_______________________________neměl slov.

---