Jaro / Iluze

Iluze Pojď, půjdeme se projít a budeš mi povídat, jak se to všechno stalo, pravila má přítelkyně A.- jedna z mála, která si na mě vzpomněla během mého pobytu ve vesničce K., kam jsem se schoval přes léto, než zase sluníčko ustoupí zimě a zažene nás do zimníků a k radiátorům. Dobře, souhlasil jsem, ale povezu Tě. Okolí již znám, spíše pojedeme kousek dál, abys viděla něco jiného než náves a záhumenky. Ty, rekonvalescent, mě chceš vozit...? Prosím Tě, namítl jsem, vždyť to bylo všechno jinak, ale kvůli tomu jsi přijela, ne? Rychle, jako bych nic neřekl a spolu s větou nepovyslovil cosi citového, přeslechla podtext a otevřela mi vrátka, abych mohl vytlačit kolo a tak nevidět její rozpaky, kvůli čemu že to vlastně přijela. Samozřejmě byla zvědavá , vždyť to byl chvilinku tulaný hit a bulvárem vláčená spekulace na oblíbené UFO téma, a já se toho zúčastnil přímo na vlastní kůži, a to doslova a aniž bych to chtěl. Pikantní na tom bylo, že to nešlo ututlat, a přesto to přešlo, nikdo nikdy si na to již nevzpomene. Nikdo? Nikdo, kdo to nezažil. A ostatně vím o někom, kdo to zažil a již je mrtev... Posadil jsem A. na štangli, na kterou jsem předtím složil svetr, aby nebyla předčasně otlačena a okodrcána na silničce spíše než automobilisty, víkendovými pěšími a cyklisty z blízkého městyse. Pomalu jsem šlápl do pedálů, čekal, až se srdce a plíce vyrovnají se zátěží a čekal na první dotazy, které jsem si v duchu sám tolikráte položil, pokoušeje se k nim najít adekvátní odpověď či odpovědi /?/.Otázky přišly dřív, než se srovnal dech. No tak povídej, fakt si zastřelil ochranku ministra vnitra? A jak to, že se ti nic nestalo? Fakt po tobě stříleli? A co E.T.? No prostě zvědavá ženská, co se třásla sto padesát kilometrů ve vlaku, aby tu neskutečnou příhodu slyšela z první ruky. Přitom jsme pomalinku projížděli alejí kaštanů, tak nádherných a rozložitých, že každý, kdo se p o d í v á , již nemusí hledat důkaz přítomnosti boží, a tedy ani odpovědí na otázky, které padaly. Ostatně takhle jsem se ptal v nemocnici i sám sebe, protože jsem si ty otázky položil tolikrát a v takových slovosledech, že jsem znal již předem mnou utvořenou odpověď i na její nevyřčenou otázku. Mohl jsem jí odpovědět zcela zodpovědně a vážně: Ano, já nevím ! Lehce se zasmála v domnění, že si z ní utahuji a snažím se jí napínat falešnou skromností. Ne, vážně - Ano, já nevím, zopakoval jsem jí. Jak nevíš? Ne, opravil jsem jí. Vím. Co víš? No, to je právě ono. Cesta zmizela, slunce, stromy a už jsem byl opět tam, kde před měsícem - v kolotoči otázek, které jsem si zdůvodnil a zodpověděl a teď je znova pomáhám formulovat, abych na ně podle svého nejlepšího svědomí znova odpověděl. Takže, jak to tedy je? pokoušela se A. zorientovat v pro ní protichůdné odpovědi. Potkal jsi se s ministrem? Jo, potkal. Fakt, ty jsi vážně potkal Rumla? Jakej je? sklouzla k přirozené zvědavosti. Jaký jsou ty jeho gorily? Normální, a gorily jsou gorily. Takže ti položím cimrmanovskou otázku: Jak to tedy bylo? Šel jsem do hotelu, kam jsem byl pozván do jednoho ze salónků na prezentaci potravinářské firmy. A Ruml? No, ten zřejmě mohl jít do jiného salónku, kde mohlo být zasedání třeba jejich politbyra, či co já vím. Podstatné je to setkání. Takže tam jsi se potkal s mimozemšťanem? Nevím! Ježíšikriste, tak potkal, nebo nepotkal? Nevím, fakt nevím. Podívej, milá A., měl jsem dost času nad tím přemýšlet a mohu ti snést několik myšlenkových konstrukcí, že ano i že ne, ale faktickou odpověď neznám. Když jsem vystoupil z výtahu, pokračoval jsem, neztráceje nit, vešel jsem do foayé, kde, jak víš, jsou ty jednotlivé salónky, kde jsou ty nudné recepce, kde se musí každý blb nechat za chlebíček vidět, aby byl in. No a tam se to stalo. Ve foyeru stálo už jen pár lidí, zřejmě prezentace už začala - no, ministr procházel napříč. Byli bychom se minuli řekněme o pět metrů, bez povšimnutí, kdyby se to nestalo. Viděla jsi někdy nějaký sci-fi film o tom, jak odněkud z kosmu prchá zlo, nebo nějací zlí a pronásledují je hodní a oni se náhodou octnou na Zemi, Jasně, třeba s Hulk Hoganem. Aha, vzpomněl jsem si, kosmický válečník s kosmickým vybavením si jede odpočinout na zeměkouli a zlí se jej snaží dostihnout a pozemšťani se nechtě dostávají do styku s něčím nepochopitelným a ve filmu velmi komickým. Jo, takhle. No a nám se stalo něco podobného. Chceš mi říct, že před vámi proběhla střílečka mimozemšťanů? To zrovna ne. Tak jak tedy mimozemšťani vypadali? No, oni nevypadali. Tak to jsi je cítil? To je cítili všichni, kdo tam byli. Chvíli přemýšlela a pak řekla, Aha, už chápu proč nikdo neřekl novinářům ani slovo, vyvolalo by to spekulace, že se tajné služby snaží věc ututlat. Jo, cítili, ale myslím tím pocitově. Byli jsme prostě svědky něčeho, co jen zdánlivě přesahovalo a přece nepřesahuje naše normální vnímání, proto jsme asi všichni během okamžiku zareagovali stejně a tak, jak se to stalo. Byl to mžik a my jsme byli pouhou kulisou. Asi tak, jako když se schováš za strom, bafneš na mě a jdeme dál a ten strom je tam dál. Takže vy, jste byli tou kulisou? Ne, teď jsme pořád tou kulisou, když jsme byli tím stromem, tak jsme byli skuteční, protože jsme se zúčastnili toho baf!, když překvapíš. Ne když se lekneš nebo jsi leknuta. Ne když bafneš nebo jsi bafnuta, ale jsi baf! Tedy, když jsi součástí toho baf!, přesto tam seš náhodou a ten kdo bafne a ten kdo je bafnut následně jednou provždy zmizí a ty jsi tam byla prostě pro ten okamžik. Jako když se v nekonečnu protnou rovnoběžky? Asi jo, souhlasil jsem nejistě, nechtěje se zaplétat do filosofie či matematiky nebo geometrie či čeho se to vlastně týká. Prostě v ten nečekaný okamžik jsi zareagovala správně. Stojíš tam jako strom a máš jiný účel a úkol, a přesto v ten správný okamžik posloužíš něčemu, nebo se zúčastníš něčeho naprosto nečekaného, co v daný okamžik přesahuje souhrn tvých dosavadních zkušeností a zareaguješ správně. Jak správně, vždyť jako strom tam stojíš furt, předtím i potom. Ano, správně a najednou stojíš b e z ch y b n ě , přesto že jsi stála předtím stejně x let a dělala nebo se snažila dělat všechno správně a poctivě předtím stejně i potom, co se ti jako stromu sluší dělat. To zní úplně jako cesta Přehlédl jsem její mystický dvojsmysl a řekl, vždyť po ní celou dobu jedem a kolem s t r o m ů !, abych jí tu mystickou průpovídku ještě více zmátl. Tak to fakt nevím No ale je to fakt, obrátil jsem její oblíbené slůvko. Chvíli přemýšlela pak usoudila, že minulá skutečnost je zajímavější, že se z ní snad více doví a snáze ji pochopí a pokračovala v otázce: takže jste byli svědky, jak mimozemšťan honil mimozemšťana a střílelí po sobě? Ne, to ne. Oni neměli zbraně. To určitě ne. Tak jak se ocitli v hotelu? To nevím, to se někde protly ty rovnoběžky, vrátil jsem jí její spekulace. Tohle by ti zdůvodnil někdo, kdo se tím zabývá, třeba nějaký fyzik nebo tak někdo. Takže přišli ze čtvrtého rozměru? To určitě ne! Tak jak to, že je nikdo nezachytil, radary nebo tak něco. Hele, to byl opravdu okamžik, to trvalo pár vteřin. Jo a ty máš kulku v břiše a dva chlapi z ochranky ministra jsou mrtví. Jednali chybně, z hlediska těch stromů. Místo aby stáli, zkoušeli bafnout. Aha, nechápala. Podívej, tyhle jiný světy jsou zřejmě zrovna tak skutečný jako ten náš. Raz, dva, tři rozměry. Čtyři, pořád nechápala A. Ten čtvrý je spojnicí našich tří a jejich tří. Ty se musíš dostat tam, aby tě oni mohli vidět a naopak. Nebo aby jsi je mohla vidět a naopak. To neznamená, že oni budou vnímat tebe a ty že musíš nutně vnímat je. Jako ty stromy Aha, ty stromy . Ne, ty stromy, ale tu alej okolo. Vždyť tu žádná není, jsme za vsí. No vidíš, triumfoval jsem. Nejsou tu, ani sis toho nevšimla, přesto tam ty stromy jsou pořád a myslíš, že si tě všimly? Oni si mě nemají co všímat. No a ty si zase nemáš co všímat jich. Ticho. Konečně jí to seplo. Snad ten otlačenej zadek za to bude stát. Alej vystřídalo pole s remízky a v dáli se objevil tu a tam flek v podobě vzdáleného cyklisty či pěšího. Zpátky, zavelela. Spíše však svým myšlenkám než mně. Takže najednou se objevilo - co? No, ono se to dalo vnímat. Néé, zaúpěla, předtím jsi říkal, že ne. Ale jo, ale každý to mohl vnímat jinak. Stejnou věc každý vnímá jinak ? Jasně. Opět jí to seplo. Tak teda, jak to vypadalo? rezignovala. No - JÁ to vnímal jako flek, amorfní kańku. Uvědom si, že jsme to všichni, kolik nás tam asi bylo, asi tak sedm, osm, opravila mě, znalá přesných čísel z tisku. No tak osm, jsme z různých pozic vnímali totéž. Naprosto rozdílní lidé najednou vnímají podstatu téhož. Jako když bychom všichni hráli na slepou bábu a honili Jednoho a na krátký okamžik si smíš sundat nebo je ti sundán šátek a ty se v okamžiku zorientuješ, protože ho spatříš, pak zase cvak, musíš reagovat tak jako předtím, ale už ti nic nevezme, žes ho nakrátko spatřila a pochopila, kde stojí, kdes ty stála. Nechal jsem jí v myšlenkách vydechnout a pokračoval schůdněji. Představ si amorfní kaňku a ta skočila na jednoho z těch můžů z Rumlovo ochranky. Všichni to najednou věděli a viděli, že to je zlo. Jaký zlo, hmatatelný jako fyzický nebezpečí, nebo iracionální pocit, když jdeš tmavou ulicí a něco tě nutí přidat do kroku? Podívej, asi takhle. Rozumíš tomu, když někdo něco ukradne? Jo, to je zlý. Jo, je to špatný, chápeš, že se dva pohádají kvůli kravině až se poperou? Jo, to chápu. Taky zlý, kývl jsem. Chápeš, že někdo někoho zabije. No, to nechápu, ale je to tak. A chápeš, že někdo někoho zabije naprosto neosobně na základě toho že byl v nesprávný čas na nesprávném místě? Ne, to už vůbec nechápu. No, vidíš, a to jsou jen pozemská zla. A tohle bylo kosmické zlo! Tedy , zlý zlo ? Ne, nezapomeň, co ty vidíš z kosmu? Zlomek. My ho vnímali jako zlomek, nicméně jsme věděli, že je zlo. Jako slon může zašlápnout mravence, ale proč by to dělal? Nemluvě o tom, že stane-li se to zřejmě to slon asi nezaznamená, zrovna tak mravenec neví, že je to od slona. Kdežto pozorovatel vnímající jak slona, tak mravence, zaznamená oboje, nicméně není ani slonem ani mravencem, je úplně mimo, neúčasten, takže z toho vlastně nevnímá vůbec nic. Ledaže by pochopil v mžiku oboje, zapletl jsem se se sám do snahy vymyslet podobenství. Tedy zlo skončilo na jednoho z tý ochranky. A všichni jsme zareagovali stejně, věděli jsme to! A ten druhej policajt okamžitě vytáhl pistoli a odstřelil ho. Toho zlýho? Ne zlýho, on to nevěděl, že je zlej, prostě to všichni věděli, že je to tady. To byl blesk, okamžik, ale všichni jsme ho viděli. No, a já stál tři kroky od něj. To zlo zmizelo a skočilo dobro. Kam skočilo dobro? Na toho mrtvýho? Ne, na mě, dořekl jsem opatrně. Podvědomě jsem ucítil její výsměšek. Jak dobro? Zrovna tak jako to zlo s tím slonem a mravencem. On byl zlej, ale nikdo nevěděl proč a na mě padlo dobro a nikdo nevěděl proč. A proč na tebe nepadlo zlo? Protože už by ti tu nikdo neodpovídal. A jaký je to dobro? Stejný jako to zlo. Vnímáš jen kus. Ten, co na tebe šlápne v podobě slona. Slona vnímáš i v dálce, u tebe i když na tebe šlápne nebo tě zašlápne, pořád je to slon. Slon tě nevnímá jako mravence, on tě nevnímá vůbec, nemá to zapotřebí, je to slon. Když tě zašlápne slon, je ti to jedno jestli byl hodnej nebo zlej, nebo to udělal nebo neudělal schválně. Prostě ty jsi zašláplá a on to neví a ani to nemůže vědět, je to slon. To tedy znamená, že když tě postihlo dobro, bylo to stejný jako zlo? Řekněme, že to dobro bylo všude zrovna tak jako zlo. To zlo vnímali všichni stejně, mimo toho chudáka zastřelenýho, kterej to tak vnímat nemusel. No a na mě, když padlo dobro, tak ten policajt, co střílel viděl dalšího slona a chtěl ho zastřelit taky. A konečně je to tady: co se tedy stalo? Říkám ti, byla to chvilka, já nebo mé já, přesně vědělo, co se stane, zrovna tak všichni věděli co se děje. Oni byli součástí mě a já byl součástí jich. Věděl jsem, že mě ten druhej zastřelí, jako zastřelil toho prvního. Sehnul jsem se a zachytil padající tělo, vytáhl mu pistoli a postavil ho před sebe jako štít. Štít před své JÁ. Mrtvola štítem mému já. To šlo tak rychle, že než tělo spadlo jsi jej zvedl a sáhl pro pistoli?. Jasně, všichni jsme věděli, kde je ta pistole. Chvilinku jsme stáli proti sobě. Přes tu mrtvolu já jsem mířil na toho policajta a on skrz tu mrtvolu mířil na mě. Obě pistole stejně ve stejné výšce. Já jsem věděl, že on zmáčkne a on věděl, že já to zmáčknu. To nebyl úlek nebo tik. Já to věděl, že on to ví. Já jsem věděl, že mému já se nemůže nic stát, a on nevěděl , že jeho já se taky nemůže nic stát. Jak to, namítla A., vždyť před chvílí jsi říkal, že všichni byli součástí tebe a ty jich. Jo,ale nebyli součástí meho Já, které vědělo, že se mi nemůže nic stát, tedy mému Já se nemůže nic stát. Mně se stát může, to věděli všichni, ale mému Já, to jsem věděl jen Já. No, a on to nevěděl. On věděl, že jemu se může něco stát a zároveň věděl, že střelí, zrovna jako já, protože je součástí všech i mě. Takže si zvolil blbě? No, chybně, popravil jsem A. zcela zpitomělou gradací okamžiku. A pak jsme oba střelil. Oba jsme to dostali do břicha a on vykrvácel cestou do nemocnice, mě zachránili po těžké operaci. Takže jsi mohl umřít? Jo, mohl. Vždyť jsi říkal, že se ti nic nemohlo stát? Ale mohlo, a taky stalo, ale mému JÁ se nemohlo nic stát. No, a to tě zachránilo? Ne, o to přece nešlo. To, že jsem to přežil, si můžeš vysvětlit jakkoliv, s těmi předcházejícími vteřinami to nemělo nic společného. Prosím tě, co se dělo dál? vzdychla si A. rezignovaně. Nic. Oboje bylo pryč. Tak jako to oboje přišlo, tak to odešlo. Prostě baf a ty stojíš dál jako ten strom a přemýšlíš, čeho ses to zúčastnila a buď ti to dojde, nebo ne. Takže jsme tam stáli. Dva, co tam byli to dokonce ani neviděli. Ani se nestihli otočit. Prostě, jdu do salónku, dělám krok, přichází zlo, výstřel, druhý krok, chytám tělo, vytahuji pistoli. Jak jsi to věděl, že má pistoli? Vždyť ti říkám, že jsme všichni všechno věděli. Byli jsme součástí sebe, dvojvýstřel a oba jsme byli na zemi . Tedy, shrnula to A., byl jsi v nesprávný čas na nesprávném místě. Třeba, jestli chceš... Ale zarazila se, to poznání, že všichni jsou součástí všech, přineslo zlo? Jo, a odešlo to s dobrem, neulehčil jsem jí její snahu o poznání. Tedy skrze zlo a dobro lze dosáhnout poznání. To nevím, zlo i dobro je jen částí poznání. Já poznal jen to zlo a dobro v jednom, rychle jsem vycouval nechtěje přiznat nevědomost. Ostatně jako všichni, dodal jsem alibisticky. Tomu nerozumím. Ani já ne, vždyť jsem ti to říkal na začátku. A co Ruml? nezapomněla na svou bulvární otázku. A co Jan Tleskač? připomněl jsem oblíbenou zelenoraulovskou otázku. Co by, je dál Ruml? A policajt je dál policajt? No, to nevím, není součástí mého já. Tedy neví, že je součástí mého já, dodal jsem opět alibisticky. Tak takhle to tedy bylo, dodala pro změnu cimrmanovsky. Seděla a mlčela. Snažila se uspořádat příval dojmů. Byl jsem zticha a nechal ji samotnou se vypořádat se svým já. Vzdálené tečky výletníků a cyklistů se změnily v konkrétní postavy a my se napojili na oblíbenou cyklistickou výletní trasu. Šlapal jsem směrem od městyse k lesíku, který skrýval už jen obvodové zdi hradeb- jediných to zbytků středověké tvrze a jediné to turistické atrakce v okolí, a tedy i jedinému víkendovému cíli výletníků a i jedinému slušnému kopci v okolí. A. přerušila po chvíli tok myšlenek, ve kterých se pokoušela najít logiku. No, a jak to dopadlo jinak? To jste po sobě stříleli a nic se nestalo.? Stalo, přikývl jsem. Dva jsou mrtví. Ale tobě se nic nestalo. Jak to, vždyť jsem byl postřelen a málem mrtev. Ale to tě nechali střílet beztrestně? Podívej se na to jinak: jde ministr, najednou ten policajt odstřelí druhého, já zachytím tělo, aniž bych tušil, že jsou to policajti, a on střílí dál po mě a tedy já se bráním. Tady prostě kecy o zlu a mimozemšťanech jdou mimo. To je jasná sebeobrana, a navíc když jsem četl výpovědi ostatních, reagovali každý podle svého já, tedy popis těch několika sekund se lišil člověk od člověka, takže se prostě nic nestalo. A spekulace co proběhly tiskem? Rychle byly překryty něčím atraktivnějším. Takže, snažila se A. udělat resumé: co ti z toho zbylo, co jsi tím získal. Tak se prosím tě podívej, copak ty to nevidíš? nechal jsem jí ať jí to dojde. Se široce otevřenýma očima se na mě dívala a bylo přímo cítit jak se jí to snaží sepnout, zoufale sepnout. Až teď si všimla, že přesto, že jedeme do kopce a já vezu ji, předjeli jsme všechny do kopce a já se ani nezadýchal, ani jsme nepřerušili hovor. Chvíli se na mě dívala v tichém úžasu. Takže tohle jsi získal? Nevím, odpověděl jsem popravdě. Třeba jsem to měl vždycky, jen jsem to nevěděl. Seděla a koukala a byla úplně potichu. Zažívala ten okamžik být součástí svého JÁ... . Podzim Zapadající slunce dopadalo šikmo do oken a vytvářelo spolu s mraky a oblohou barevnou scenerii. Nebyl čas se tím kochat, bylo nutné ještě probrat účty a proběhlé platby. Pokaždé jsem nevěřícně vrtěl hlavou, co drobných položek poskládá nemalé rodinné finanční zatížení, a tak jsem se snažil nepotřebné zredukovat. Plyn, nájem, elektrika, voda, časopisy, televize, na kterou stejně není čas, poplatky za nevím co. Posledním účtem byla drobná položka na 50 korun. Nebýt adresáta, zahrnul bych si to v mysli s povzdychnutím mezi další drobnosti. Gaia a.s.? Co si to zase žena objednala? Miláčku, prosím tě, co je to tady to? Kde? ozvala se odněkud zvenku. Tady to! odpovídám jí a jdu po hlase za ní. Seděla venku na terase a hleděla do zapadajícího slunce a tvářila se jako by to viděla poprvé. Tady to! a podávám jí účet. To je moje, odvětila a odvrátila oči od účtu a zase se věnovala západu. Dobře, nic neříkám, a co to je ? To je nějaký časopis? ptám se formálně, abych nevypadal jako škrt. To je počasí. Tak jo, kývu a jdu pryč. Jak počasí, dochází mi po pár krocích. Normálně počasí, odpovídá mi a odvrací se od západu. Ale vždyť jsem se na nic neptal, vyjíždím. Sakra, vždyť jsem se fakt na nic neptal, jen jsem si to myslel. Jaký počasí, ptám se nahlas. Vracím se na verandu s otázkou - jaký počasí? Tohleto, copak to nevidíš? Vidím, ale netuším, že se to musí platit. Nemusí, ale já si to předplatila. Jak předplatila? Normálně předplatila, vždyť vidíš účet. To vidím, připustil jsem, ale to je nějaký časopis nebo zpravodaj! Ne, tohleto! a znovu mi ukazuje polozapadlé slunce a šedou oblohu na východ a přechod světla do polojasu na obzoru na západě. Dobrá, takže ty mi chceš namluvit, že sis předplatila západ slunce? Jo. Začalo mi třeštit v hlavě a napadat mě milion otázek. Vtip, nebo naletěla podvodníkům, nebo je blázen, nebo je to nějaký jiný účet, jehož původ se přede mnou snaží skrýt? Popravdě, ta poslední varianta by mě asi momentálně asi nejvíc uspokojila. Takže, rekapituluji: ty dáváš měsíčně 50 korun, aby mohlo zapadat slunce? Ne, to není přesné, odhodlává se po chvilce k odpovědi. Část té částky je paušál, a ještě v tom jsou ranní a večerní mlhy v údolí pod námi a páření vody z lesů po dešti, no a západ slunce. Sedám si údivem, je to horší, je to blázen. Chvilku vstřebávám informace a nevěřícně zírám. Tak tohle je stav, kdy opravdu nenacházím slov. Sedím a koukám a ona se ani nepohne. Je pravda, že jsem se našemu vztahu v poslední době moc nevěnoval, a na drogy to nevypadá. A ty se asi neplatí složenkou. Co se mi to honí v hlavě? Dávám si pozor na slova : buď tak laskava a zopakuj mi to znova. Předplatila jsem si červánky, ranní a večerní mlhy v údolí, páření vody z lesů po dešti, vysvětluje mi trpělivě jako dítěti. Ještě jednou, prosím tě. Zaplatila jsem si západ slunce a červánky, ranní a večerní mlhu v údolí a páření z lesů po dešti. Pentium v hlavě zcela zjevně nestačí. Pomalu cítím, že informace působí jako vir. Brzy bude plný hardisk a operační paměť žádná. Nic, nic, nic mě nenapadá. Jen vír v hlavě způsobuje hučení. Nevím, jak dlouho uběhlo, než ten tlak v hlavě polevil. A to všechno za 50 korun? nenapadla mě jiná otázka. Ne, opakovala znovu trpělivě, je tam ještě paušál a mám bonus. Jaký bonus? To jsou rány, pomyslel jsem si. Tenhle - a ukázala na jih, kde vylézala Venuše. Jitřenku? vylezla ze mě další blbost. Ne, Večerku, poopravila mě se smíchem. Ne, tak tohle mi hlava nebere. Nehledej řešení, pravila do toho - není! Co to mele? Prosím Tě znova, tedy ty jsi složenkou zaplatila tohleto všechno a jako bonus jsi dostala támhleto - a ukázal jsem na oblohu. Ano, Večerku, Venuši, hvězdu básníků, hvězdu SATANOVU!!!, zařvala na mě. Je to ještě horší, napadlo mě, ale vzápětí mě jěště více vyděsila upřímným smíchem. Neber si to tak. Jak neber, chytl jsem se první rozumné věty, chceš mi namluvit..., ale co, mávl jsem rukou, abych se znovu neopakoval, stejně mi to asi nevysvětlí, i kdyby - tohle asi nejsem ve stavu TEĎ pochopit. Zbláznila se a ještě si z toho dělá legraci. Nebo jsem se zbláznil já a beru se smrtelně vážně. Která varianta je horší? Zpátky ! poručil jsem si. Klid. Snažím se dostat do racionálna. Marně formuluji otázku, aby nezněla jako několikrát předtím. Pravidělně dýchám, abych vyhnal skřítky z hlavy. Asi vypadám dost divně, jelikož koukám, jak je na mě hleděno jako na blázna! Pomalu ze sebe soukám: mohla bys mi k tomu něco říci? Ale jo, aniž by jí zmizel z očí pobavený výraz, klidně. Našla jsem si inzerát v časopise, že si mohu předplatit počasí dle libosti, objednala jsem si katalog, vybrala, vyplnila objednávku. Za měsíc mi přišla složenka, tu jsem zaplatila a je to. Absurdita celé situace mě nutí ke kousavé otázce: a proč sis nezaplatila sněhovou kalamitu, v září bývá hezká, nebo zemětřesení, možná bys dostala jako bonus Jižní kříž. Nedostala, sráží mou jízlivost, ten je jako bonus ke změně pólů. A vánice na konci léta je dost drahá. Ne, takhle to nepůjde. Znova mi hučí v hlavě. Je to jasné, je to podvod! Předplatí si západ slunce, co je každý den za pakatel a posuny kontinentů stojí strašně moc a nejsou každý den zrovna jako chumelenice v létě. Bože můj, proč tu sedí tak klidně, vždyť je to zjevně podvod. Zrovna jako skořápky, nebo ... prostě je to podvod. Nasazuji tón laskavého vyšetřujícího a ptám se jako naprostý debil /už zase/: takže ti přišel katalog, ty sis vybrala, co jsi chtěla nebo na co jsi měla a odeslalas složenku a od té doby máš západ slunce a mlhu po dešti a páru z lesů? A to vše za pouhých padesát korun.A k tomu ještě bonus, dodávám , abych předešel jízlivosti z její strany, ze svojí ji nezastírám. Vadí ti to? přechází do protiútoku. Ne, nevadí, kontruji, utratili jsme víc za míň, ale vadí mi iracionalita celého projektu. Četla jsi Asterixe? ptám se formálně. Tam se Galové nebáli ničeho, jen aby jim nebe nespadlo na hlavu... ...ale to hned tak nebude, dodala okřídlenou komiksovou větu. Podívej se na to jinak, pokračovala místo mě, přestože Keltům bylo jasné, že po zimě nutně přijde jaro, léto, podzim, zima, stejně dělali obřady za příchod tepla a odchodu zimy a před nimi to dělali Lugové a po nich další a další. Takže ty jsi teď ve zmodernizované verzi zaplatila 50 a přijde jaro? Ne, zaplatila jsem si... Já vím, přerušil jsem jí západ slunce, mlhy v údolí, páru po dešti a jako bonus jsi dostala Venuši. Nesmyslnost situace mě znovu zarazila. Copak to nechápeš, zvýšil jsem hlas, západ by byl stejně, mlhy po dešti taky a ta Jitřenka prostě vyjde, ať chceš nebo nechceš. A když ne, tak ti vrátí peníze? To mě deptá. Já vím, že slunce zapadne, že se bude teď den zkracovat, ale já si zaplatila TO osobně. Tedy jestli tomu rozumím, přistupuji na její hru, zapadá slunce jen pro tebe a nikdo to nevidí, nebo tys to zaplatila pro všechny, lidumilko? Ani jedno, misantrope, vrací mi invektivu. Slunce zapadá pro všechny stejně, ale pro mé Já je osobní. Je to jasný, napadá mě opět, je to nějaká sekta jako scientisti nebo jiný šarlatáni a chtěj jí připravit o rozum a peníze, nejlíp obojí. Tedy my dva se budem koukat na západ, ty uvidíš něco jiného než Já. Ano i ne. Záleží na tom, jak se budeš koukat, zdali se koukáš osobně - tedy jestli se koukáš Ty, nebo jestli se kouká tvé Já . Nicméně západ zůstane západem. Ano, a tobě to může dojít, o čem to je. Jako když půjdeme na film do kina. Tobě se to může líbit, tedy o s l o v í tě to, a mě třeba ne. A aby to bylo úplné. Ten film poběží v kině i když my dva si to nezaplatíme, anebo i zaplatíme, ale nepůjdeme tam. Nebo se tam propašujem bez zaplacení a může tě to nebo nemusí oslovit stejně. Těch možností je víc. To znělo logicky, ale proč si tedy předplácí počasí, které stejně neovlivní /nebo jo?!/, a třeba to neocení a prachy jsou v trapu. Tak mě napadá, pokračuji v její podivné hře, a co když ti to osobní poselství nedojde během toho západu. Tak tu máš ještě Venuši nebo mlhy. Prostě si vyber podle své přirozenosti, co ti vyhovuje, a nech to na sebe působit. Ostatně ani jinak, než podle své přirozenosti si vybrat nemůžeš, dodává poněkud nepochopitelně. Jak to, že nemůžu, můžu si vybrat, co chci, přesun kontinentů, srážku galaxií, vodopády, nekonečný les a vůni hlíny po ránu. Jo, přesně podle své přirozenosti, dodává opět, bez souvislosti. Dobrá, uzavírám diskusi, takže si platíš svou vlastní iluzi. Pro mě je to jasné, je to podvod, zítra se tomu podívám na zoubek, a zvrátím její nepochopitelný klid. Cha, proti přirozenosti, já kterému je vyčítáno, snílkovství a laxnost, budu jednat racionálně a rychle, a hlavně neosobně a věcně tak, jak se na objevitele kosmického švindlu patří. Noc se vlekla. Venuše se posměšně šoupala oblohou a já upadal do mikrospánků, kde jsem si střídavě předplácel déšť a reklamoval nedostatečnou drobnost a hustotu kapek a odhaloval podvod století za účasti celostátních médií. Poslední mikrosen mě zastihl opět při reklamaci, kdy jsem reklamoval nedostatečný přechod mrholení v plynulý déšť. Cink, cink, cink, ohlásil se budík a venku skutečně poprchávalo. Sakra, vstávám jak zbitý, nejsa si jist, co je skutečnost a co sen. Koukám z okna a nevěřím, mrholí, v údolí se válí mlha a z lesů se začíná pářit. Ne, úpím, tohle ne! Pohled na postel , kde žena spí se svým nepochopitelným klidem, netušíc podvodu, který na ní je vykonáván za pomoci přírodních zákonů. Drbu se a ploužím bytem a hledám, odkud bych ten den vlastně začal. Horkým čajem, určitě jo. Srovnám si myšlenky. Nebo čaj mi srovná myšlenky? Ne, hlava se zase upíná k nějakým iracionálním postupům. Než se vyhrabu z koupelny, to sladké kotě už vstalo a pozoruje deštík a mlhy. Fascinovaně zírá, jako by to viděla poprvé. Nebo spíš jako by si cosi uvědomovala. Snad jí to došlo, že vidí iluzi, šalbu a klam a podvod. Formuluji po ránu hned razantní střelu: Tak co, koukáš na ten podvod, na tu iluzi a poznáváš pravdu a podstatu? Ano, koukám na tu iluzi, odpovídá mírně. No, aspoň něco, uspokojen jejím smířlivým tónem, stavím na čaj. Po snídani hned vyrážím za povinnostmi. Kolem poledního ustává déšť a sluníčko smířlivě ukazuje svou jasnou tvář. Vzduch je vyčistěn a svěží. Radost se jej nadechnout. Ptáci začínají poskakovat a povykovat zdravíce den. Dívám se na ten den jinak. Ale proč bych to měl platit? Odvracím oči od okna a začínám psát žádost o výpis z obchodního rejstříku. Já jim dám Gaia a.s.! Skoupím všechny akcie a udělám si léto napořád a nad Kremlem bude furt sněžit. Usmívám se té pošetilé představě. Dopis jsem dopsal a zabalil do obálky, odpoledne jej hodím do schránky. Pro dnešek už to pustím z hlavy. Nicméně při listování novinami, když přecházím reklamy, mi bleskne hlavou. A co burza, jak si stojí firma na počasí? Projdu sloupek s G - a nic. No vida, triumfuji v duchu. Nic! Klid, dochází mi vzápětí, akcie tedy nejsou veřejně obchodovatelné. Nicméně ten den jsem to opravdu pustil z hlavy. Pustil jsem to z hlavy i následující dny. Večer jsem se sice posadil na verandu a koukal se ženou na stejný západ, ač jsem ho neměl předplacen a snažil se přijít na to, co mi má dojít při mé přirozenosti, a proč bych za to všechno měl anebo neměl platit a přitom mít stejný výsledek: jestli mi to dojde, nebo ne. Na pohled jednoduché možnosti: zaplatím/dojde, zaplatím/nedojde, nebo nezaplatím/nedojde, nebo nezaplatím/dojde, vytvářely v hlavě vír protichůdných myšlenek a pocitů - a to jsem ani nebral v úvahu možnosti, nebudu sledovat/ dojde apod. Tyhle zdánlivě čtyři kombinace zabíraly v hlavě až dost a překvapivě nabízely mnoho otázek a žádnou odpověď. Začátkem října jsem si vybíral kratší volno a tehdy mě zastihla odpověď obchodního rejstříku. V okamžiku mi blesklo hlavou, jestli bych neměl počkat na ženu a odhalit ten podvod s ní a ukázat jí pravdu. Ale pak jsem si řekl, musí na to přijít sama zrovna tak jako já. Roztrhl jsem obálku a pohled na výpis bylo asi to poslední, co jsem potřeboval: opravdu se nedá veřejně obchodovat s počasím, asi zřejmě bude dobré si slunce i sníh zaplatit a mít jako bonus záplavy. Podnik Gaia a.s. je tvořen podle výpisu jedinou akcií a jejím vlastníkem je - B ů h . A my nejsme akcionáři, jen abonenti. V lepším případě....

---