Cesta do minulosti

Jdu lesem. Asi jsem se ztratila, vůbec netuším, kde to jsem. Začíná se stmívám a já nevím, kudy se vydat. Najednou se něco změnilo. Kde to jsem? Co to mám na sobě? říkala jsem si. Úplně jiné prostředí, jen les a já. Na sobě jsem měla nějaké divné oblečení. Jako ze středověku. Ale fakt! A co to slyším? Teď i vidím... Rychle jsem se schovala za nejbližší strom. Pár metrů ode mě vidím jezdce na koních, jak uhánějí směrem nahoru do lesa. Co to každý má? To... to jsou meče!
Konečně se přehnali. Jdu se podívat na vyšlapanou cestičku, po které koně tak uháněli. Podívám se nahoru do kopce. Cesta je dlouhá. Co může být na konci? Napadá mě jedině hrad.
Rozmýšlím se - co mám dělat? Mám jít nahoru a zjistit, co se tam skrývá? Nemám snad nějaké poslání, proč tu vůbec jsem? To zjistím jen jediným způsobem...
Jdu už pět minut a pořád nic nevidím. Cestou přemýšlím; protože nejpravděpodobněji uvidím hrad; jaký to bude. Karlštejn? Uvidím Karla IV.? Nebo Hukvaldy, které znám nejlíp? Nechám se překvapit. Jak vypadali ti rytíři? Převážně byli v černém. Koní bylo nejvíc černých, jen pár hnědých. Žádný znak jsem neviděla. Co když je potkám, jak pojedou zpátky? Jen to ne... Ani u sebe nemám žádnou zbraň. Po chvilce vidím rýsující se věž. Takže přece jen hrad. Co taky jiného?!
Teď vidím už celý hrad. Co to je? Něco mi to připomíná. Znám ho. Musím si jen vzpomenout. No tak rychle! Už vím! To je přece Bouzov!
Vidím padací most a stráže. Co vůbec vím o Bouzovu? Myslím, že patří do gotiky. Jinak nevím asi nic. Proč jsem zrovna tady? To hned zjistím. A volným krokem jsem šla ke strážím. Co jim jen řeknu? Že jsem z budoucnosti, tak to těžko. Možná by šla ztráta paměti. Jak se vůbec jmenuju? Odkud jsem? Já ty gotická jména neznám. Že by Liliana? Anna? Marie? Či Anežka? Musím riskovat. Dám si tu Lilianu. Liliana z... z čeho? Jako že si to nebudu pamatovat. A ani můj původ.
Jej, stráže mě už vidí. Jsem od nich asi pět metrů. Skvělé, přede mnou vhodný kámen. Jen to ještě dobře zahrát. Podařilo se mi zakopnout. Musím nějak dobře taky spadnout. Jo! Takhle je to super! Stráže, kde jen jste? Už je slyším. Teď jsem si vzpomněla na staroslověnštinu a další nerozumné jazyky. Budu jim rozumět? Ale já neznám ten jazyk. Co budu dělat? Hrát si na cizince?
Už je slyším. Co to říkají? Mluví tou starou češtinou! Ale rozumím jim. Říkají, že mě neznají, neví, odkud jsem. Zkoušejí mě vzkřísit, ale marně. Jeden navrhl, aby mě vzali ke králi. No super!
Položili mě někde na postel a odešli. Nejspíš za králem. Asi jsem zatím usnula, teď jsem otevřela oči a posadila se. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to jsem. A tak náhle jsem se posadila, že jsem si ani neuvědomila, zda není někdo v místnosti. Opatrně a pomalu jsem se začala otáčet. Někdo se ke mně blížil. To ne! To bude asi král. Co mám dělat? Naštěstí začal on. Zeptal se mě, kdo jsem a co dělám u Bouzova.
"Jsem Liliana. Na víc si opravdu nevzpomínám. Jen ještě, že jsem spadla na hlavu."
"Jakou to řečí mluvíš? Sic ti rozumím, ale nikde jsem ještě neslyšel nic podobného. Když nic nevíš, nevadí. Ale řekni, co chceš dělat? Zůstaneš na Bouzově, nebo si půjdeš vlastní cestou?"
Co já vím? Jestliže mě Osud vyvolil, poslal do minulosti, měla bych zůstat. "No tak já zatím zůstanu. Který rok se vlastně píše?"
"1332. To taky nevíš?" podivil se král.
To jsem vůbec nečekala. Ani mě to nenapadlo. Tak já jsem ve 14. století. To je skvělé! Co tu budu dělat?
Král mě provedl snad celým hradem. Moc se mi tu líbí. Škoda, že mu nemůžu nic říct. Vypadá na to, že by mohl věřit. Ale co já vím? Pak mi ukázal můj pokoj. Nechal mě tu a odešel. Za chvíli jsem vyšla sama na obhlídku. Myslím, že o mně ví už celý hrad. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na dvůr. Cestou hradem jsem vrazila do nějakého chlapce. Nebo on vrazil do mě? Nevím. Mohlo mu být kolem osmnácti. Chvíli si mě prohlížel a pak se zeptal, jestli jsem ta Liliana, která si nic nepamatuje.
Napřed jsme si povídali, a pak se mnou šel na ten dvůr. Dozvěděla jsem se, že je hradním pážetem Jiřím. Teď má volno.
Venku jsem viděla pár rytířů, jak se cvičili bojovat s meči. Protože mě to docela zajímá, tak jsem se na ně zadívala. Jiřík si toho všiml a začal vysvětlovat. Říkal, že to jsou hradní rytíři, a že se taky musí trénovat. On taky chce být rytířem. Zacházet s mečem umí. Dva dostal od krále. Když zjistil, že mě to taky zajímá, a že bych taky ráda bojovala, řekl, ať tu počkám, a kamsi odběhl.
Jiřík se brzy vrátil. Nesl dva meče. Jeden mi podal a učil mě bojovat. Byla jsem šťastná. Kupodivu mi to docela šlo. Pak se objevil král. Prý mě už sháněl. Jiřík mu vše vysvětlil a ukázali jsme mu náš souboj. Král byl rád. Řekl: "Kdybys uměla velmi dobře zacházet s mečem, a chtěla bys jít do války proti Hukvaldům, kteří chystají útok na pozítří, mohla bys."
Já, celá šťastná, jsem s tím hned souhlasila. Král začal vysvětlovat, že tak dobře to neumím, a že bych stejně brzo padla. Jenže já jsem to domluvila. Jiřík mě zatím musí vše dobře naučit a já to zkusím. Taky mě hned napadlo, proč tu asi jsem. Abych Bouzovu pomohla vyhrát tuhle válku. Že by to tolik záleželo jen na mně?
Celý druhý den jsme trénovali. Já se hodně snažila. Další den, hned ráno, to jsem ještě spala, slyším válku a boj. Rychle se dostanu ven s mečem v ruce. Nevypadá to pro nás dobře. Král mě uviděl a řekl mi, že Jiřík už dávno bojuje. Neví, jestli ještě žije. Chtěl mi dát i brnění, ale na to jsem neměla čas. Vzala jsem si jen přilbici. Už vidím hukvaldské rytíře, běžím tam a už s jedním bojuju.
Tý jo! Je opravdu silný. Nevím, jak to zvládnu. Musím! Musím ho zabít! Musím to risknout. Á! Super, už jsem ho probodla. Teď další. Jde mi to skvěle.
Po pěti minutách jsem zabila už tři. Myslím, že vyhráváme. Není tam vzadu náhodou velitel vojska? Toho zkusím. Je vážně dobrej. No málem mě zabil. To se mu sice nepovedlo, ale mně jo! Byla jsem ráda. Ale ne nadlouho. Když už jsme skoro vyhráli, někdo mě zezadu probodl. Ani nevím, jak. Pomalu jsem se skácela na zem. Ještě vidím Jiříka a krále. Cosi říkají. Ale já je už neslyším.
Otevřu oči. Jsem doma. Ale cítím bolest. Ne, to nebyl sen. Tam, kde mě neznámý probodl, mám jizvu. Takže přece jsem pomohla, ale můj úkol už skončil. Co si asi Jiřík s králem myslí? Co se stalo s mým tělem? Zůstalo tam, nebo zmizelo? To se už nikdy nedozvím... Měla jsem jim aspoň o mně něco říct. Ale jsem za to ráda, aspoň tohle dobrodružství jsem zažila.

---