Omilienci

Byl krásný den.
Stromy nevěstinky,
omítka zasychala mužům na rukou
a domy rostly do oblohy,
                        ženám ze živůtků,
město zívalo si bez cavyků
                        z oken trafiky,
Praha, byla znovu malá ...
První jarní den a já v něm   zamrzala.
 

Snad začalo to ve rtech,
rozevřených očích,
když spatřila jsem čas ...
byl hulán s mačetou
a utínal mi prsty,
                        rozedíral dlaně,
kolébal mě s ústy na mé tváři,
přítel
            v Getsemaně.

Šeptal,
o zemi kde ženy nekrvácí,
stojí pevné v bocích, tváří do pramenů
odtékají ...        bez pomoci,
Ale nezatajil
             úsměv z eunalgitu.
když do porodních roušek snesl
potrhanou hvězdu,
zamrzala jsem
a ustoupila stranou
                        do úkrytu
do průjezdu.


Mám svoji žebrovou síň,
                   jen ji najít,
u stropu vlevo hnízdí draci z papíru,
                   jen ještě jednou slyšet...
                   jak procitají,
v zimním spánku, po staletí,
přistávají nad skalami,
                    popaměti,
jak rozkládají měkká křídla,
hlídají nad myšlenkami...
                    dokud neuletí
do pustiny
v mém vnitřním vesmíru.

Kde chovám   samodruhá
měkké klubko v žaludku,
trhlinu
co nejde poztrácet
- strávit,
prodýchat...
                     nejde zabít,
          u zdi tiše vyzvracet

Jen   zalít karamelem,
špejlí prošpikovat,
na ulici prodat mezi řečí,
schovat v cizím těle,
                       do bezpečí,
že je i ticho, které nikdy nevyléčí.