V očích světy zářící, které znovu zvou tě

Když kráčím snovou soutěskou

a hvězdy halí nicota.

A zebe.

Slyším steny života

a sebe

vidím.

Klenbu nebeskou,

po níž světy plují.

Sny, které jsem nedozdál.

Stydím

se a oživuji

Vzpomínky

jako tlukot Země,

kamínky

písku přesýpacích hodin.

Proudí ze mě.

Kolik dalších přání

takto zrodím,

než dobelhám k prosinci?

Už mi nejsou k mání,

Ani našinci

nevědí,

kolik zdí je ohradilo

od tajemství.

Ví,

že cestu kdesi ztratili.

Není stopa z drobečků,

kudy by se vrátili.

Lesy jsou moc hluboké.

A děsí.

Kdo zůstaví horečku

objevů a kdesi

mapu tajných ostrovů

ztratil v tmavých koutech

navrátí se k domovu

šedá křídla v poutech.