Rozdvojení

Vše začalo nedávno. Stalo se to, tak, že vlastně úplnou náhodou a pak už to nešlo zastavit. Bavil jsem se o tom s mnoha lidmi, řešilo se to ve všech kavárenských, hospodských i ryze privátních kruzích, ale nikdo nevěděl, co s tím. Neustále se opakovalo, jak se TO mohlo stát....kdo to způsobil a proč se tomu tak stalo, ale lidský mozek je ve zkoumání jistých imaginárních jevů ještě v plénkách a tak TO, ONO či TAMTO neumí vyřešit, rozumně vystvětlit, ba ani nějak stručně popsat. Je TO tedy skutečně ONO.
    
    Jak to vlastně je? ....pravdou je, že ač se všichni snažíme jisté věci si nepřipouštět, někdy se dostaneme do fáze, kdy  jsou  pro nás věci  dříve nepřípustné, chápany jako vítaný lék starých neduhů a nemocí. Tvrdí - li člověk sám sobě, že není rozdvojený, tak nejen že schizofrenní skutečně je, on se tak i skutečně cítí a jedna fáze jeho já říká té druhé že není a ta druhá té první TO ONO potvrzuje, čímž se obě fáze prolínají v jednu a svým způsobem tak negují ONEN stav mysli, ačkoliv v tom přímém prolnutí se vytváří ještě věčí diference jedné fáze od druhé a tím víc se člověk jeví normálním, řadovým...ničím nevynikající jako ostatní. Představme si to jako dva rámy, vypletené dráty s velice malinkými očky, které mají čtvercový tvar o rozměrech A kráte A  a tloušťku, tedy rozměr označený písmenem C nemající, můžeme je  umístit nad sebe do vzdálenosti H, aby každý roh toho jednoho čtverce byl umístěn přesně nad tím oným rohem toho jednoho druhého čtverce. Pro upřesnení, čtverec první jest myšlen jako fáze první, čtverec druhý pak naprosto logicky, jako fáze druhá. Nad rám prvý (fázi prvou) umístíme pokojové svítidlo a rozsvítíme. V tuto chvíli pří pohledu zhora, tedy na plochu rámu prvého (fáze první) nejbližší a přímo nastavenou k světlu, můžeme na rámu druhém (fázi druhé) pozorovat stíny, sice drobné, ale přeci jen pro tuto věc podstatné. Podstatným je myšleno to, že fáze prvá vrhá na fázi druhou stín celou svou plochou. Vysuneme-li rám druhý (fázi druhou) mírně směrem do jakékoliv strany, mimo přibližovní plochy R2 k ploše R1, pak docházíme k jinému závěru...R1 již nevrhá na celou plochu R2 stín, vrhán je pouze na část nevysunutou mimo prostor. Prostor, který je myšlen jako zcela zastíněný prostor plochou R1.  ... co z toho všeho vyplývá? :-) Každý nerozdvojený člověk je vlastně o jednu část svého já ochuzený. Je-li jedno jeho já, označené jako R1 mimo jeho druhé já, označené jako R2, je tedy kompletní a ukazuje obě své tváře a stránky současně najednou...i když je kupříkladu střídá, stále vytváří obraz jednotný, kdežto, schová-li se R1 za R2, kniha se uzavírá a dává k nahlédnutí jen jeden list....vrchní vrstvu, která nevypoví skutečnost o celku...proto, dovoluji si nazvat, že jsme-li Jurayovski rozdvojenými, jsme  schopni vyjadřovat na venek své stavy snadněji a průhledněji, či snad upřímněji, než v případě, že jen jedna vrstva z nás je v pomyslně větší blízkosti ke ´´světlu´´.