Ráno na horách

Když nad horami  vychází slunce, ten krásný, příjemně svíravý pocit prochází celým tělem. Oči kloužou po obzoru a kopírují křivky těch prastarých výšin. Jediné spojení mezi nimi je neviditelný paprsek vycházející z prostorů pod obočím, dech se tají a mozek pomocí jakési této imaginární spojnice přejímá obrazy kilometry vzdálené. Jeden obraz za druhým, milimetr po milimetru, vteřinu po vteřině spolu se spojují a vytvářejí celistvost, úplné promítnutí tam někde uvnitř lebky. Zřejmě se tyto výjevy, tak čerstvé a zároveň již vteřiny staré, dotýkají či hladí onu tajemstvím opředenou mlhovinu, zvanou též duše. Překrásná záře nad horou dává očím možnost zamířit směrem ke svobodě…k očistě duše. ..

            Ráno na horách pomáhá uzdravit se, otevřít se sám sobě…uvědomit si, kým jsme se stali za ty 2000 let. To magické ráno s mohutnými kopci říká zvedni se, pojď se do mě ponořit, zamysli se, neotálej….zvol si cestu a nemeškej ani okamžik. Uvědom si člověče, jak maličkatý a slabý jsi v této vyšší krajině, jak jsi trpěn a nezničen, věříš-li ve mne, ve vyšší moc, která silou svou pohromadě drží ty trojrozměrné pozůstatky pradávných zrození.

….stoje nad roklí a hledě do dálek pode mnou počal jsem plakati. Můj život je tak drobný a já nedokážu všechnu tu sílu zvládnout, pokorně musím pokleknout a plakat nad sebou samým nad světem, nad námi všemi což tu stejně tak bědujeme…chci vstát a křičet…ano já vám, já vím, já vím, já vím…já vím, že musíme hledat a věřit, respektovat se vzájemně, respektovat své já a odevzdávat přírodě čistou lásku, všem být upřímní a nepotlačovat hněv….nevědomost z nás nedělá tupé malé hybridy, lenost je to co nás tlačí za krkem…svědí a pálí…škrábe na rameni, kouše ve vlasech, lenost nás zebe ráno do nohou a tlačí v břiše…lenost má sestru….pýcha. bože jak pyšný jsem a čím víc jsem pyšný, hůř mi je…směju se svému obrazu v zrcadle, povídám si se svým vnitřním nepřítelem, snažím se rozdvojit a být od dělen od té pyšné , lenivé, marnivé, hloupé, tupé blbé…stupidní bojácné půlky…chci být dva. Přetransformovat své černo v zářivě bílý prášek a fouknout jej k nebesům…přes obzor daleko daleko pryč…zapáchá to mé černo. Bojím se jej, zrobil pro něj jsem zvláštní komůrku, kde si hoví, lebedí si výborně…ano usídli se má slabůstko, budu si tě hýčkat, abys mě svým mdlím obsah lež velikým objemem prostoupila a naplnila celá a stáhnula níž a níž. Zkazila výhled na to vše co vidím, nemyslím li na světské kraviny. Očerni a pak se vypař…puf….prsk…pšouk…jak kus zapálené síry…slabůstka, bol či snad to mé černo se mi rozpostírá jako stín ale ne pod, ale nad tím vším světlým…zastiňuje mě z vrchu už před jakýmkoliv činem…mé tělo a duše nabývají jen dvou rozměrů v okolí vás trojrozměrných velikánů a já chcu k vám….chytněte mě za hrany a vyzdvyhněte mě až k vám…přetvořte můj černý obsah v objem vyvážený a očištěný…zrak obracím k výšinám a pláču…vidím nebe, Sněžku vidím …vidím človíčky….všichni se plahočí na vrchol..to ne kvůli sportovním výkonům, to kvůli třem rozměrům…všude kolem mě plno obsahů a objem žádný…všichni se chtějí nechat zhmotnit, být prostorem v prostoru, kapkou v horské bytřině…všichni chtějí protékat vším a vlít se dovnitř, zaplavit černotu…zalít tu smrdutou mlhovinu a vyplavit jí ven..pojďme tak učinit…a budˇme upřímní…amen