Povodeň - úvod, Petr a Pavla

             Horké červencové pondělí trápilo všechno živé i neživé – lidi, zvířata, zboží vystavené za skly výkladních skříní, autobusy plné lidí, koleje, které pod vlivem neustálého slunečního žáru měnily tvar a ztrpčovaly jak cestujícím, tak i lidem od dráhy. Řeka protínající vesničku v její samé polovině a dělící ji na dvě na sobě závislé poloviny už nebezpečně vysychala – děti se neměly kam chodit osvěžit, ženy z chudších rodin zase neměly kde prát.
             Krize trvala už celé dva týdny a nikdo si netroufal hádat, kdy přijde zasloužená a všemi tolik očekávaná změna. Už i žáby a ryby večer co večer toužebně volaly po dešti, avšak ani jim se nepoštěstilo, voda se rázem stala nedostatkovým produktem matičky přírody. Součástí všeho dění se stala již zmíněná vesnička, říkejme jí třeba Borová. Vesnice není vesnicí, nežijí-li v ní lidé, psi, kočky, drůbež, dobytek, nestojí-li v ní domy, chaty, kravín či vepřín, autobusová zastávka, jedna pořádná, udržovaná silnice, pole, lesy, louky – to všechno naše Borová měla. Pro následující dny budou zprvu podstatní zejména lidé, pojďme si je nyní ve stručnosti představit. Nejlépe se lidé představují při svých každodenních činnostech, kdy působí přirozeně a snad i v mnoha případech pozitivně.

             PETR  A PAVLA
            „Pavlínko, prosím, zajdi se podívat na Mařenu, je nějak potichu,“ žádal svou ženu Pavel, ležící pod porouchaným traktorem.
            „Hned tam budu, jenom vytáhnu vědro ze studny,“ oznámila Pavlovi prostá tmavovlasá dívka, shýbajíc se nad studnu.
            Oba žili na své  usedlosti, kterou den co den opečovávali. Ve svých čtyřiadvaceti letech si oba už moc přáli mít své vlastní dítě, což se jim stále nějak nedařilo, takže měli všechen svůj volný čas jeden na druhého, na psa Arona, březí krávu Mařenu, vepříka Frantu a Pavel na svůj traktor, pluh a radlici, jimiž v létě obdělával pole a v zimě za pár korun rozhrnoval zasněžené silnice.
            Pavlína odstavila u vchodových dveří do přízemní chalupy naplněné vědro a šla se podívat na stračenu, jak si Pavel přál, zdali už nenastaly ony krušné chvíle s telátkem deroucím se ven.
            „Mařenko,“ řekla tiše, vstupujíc k ní do ohrady ve snaze nepolekat ji a nedráždit. „Tak co, malá?“, ptala se starostlivě, pokládajíc jí rozevřenou dlaň na vysoký hřbet.
            Kráva si spokojeně přešlapovala na místě, dětinsky si vrtěla ocáskem a spokojeně si funěla. Pavlinu přítomnost v té chvíli zcela ignorovala.
            „Tak já zas jdu,“ řekla jí konejšivě a odešla zpátky ven, do toho nesnesitelného vedra.
            Cestou se ještě zastavila u vědra a váhala: nechat jej stát takto u dveří, nebo jej raději odnést do chalupy? Řekla si, že se zeptá Petra a rozhodnutí tak nechá na něm; po několika zkušenostech z dřívějška spoléhala na Petrovy rady, nabyla dojmu, že Petr má vždy pravdu a vždy rozhodne správně.
            „Petře,“ oslovila nohy vyčnívající zpod traktoru, „tu vodu mám nechat stát venku, nebo ji mám schovat do chalupy?“
            Petr chvíli mlčky zarytě otáčel klíčem a poté odpověděl: „Kam chceš, dal bych to tam, kde je menší horko, ať se ta voda neohřívá.“
            Pavla se na Petra vděčně usmála, což on samozřejmě přes několikatunový kolos nemohl vidět, a se slovy „Tak dobře,“ skotačivě odběhla pro vědro, řídíc se Petrovými slovy.
            Chvíli bloudila po pokojích, přičemž jí občas utekla trocha vody na podlahu – z čehož si momentálně v zápalu boje nedělala vrásky – a přemýšlela, kam s vodou, aby se tak neohřívala. Věřím, že vás napadl sklep, kde bývá zpravidla nejchladněji, jenže tato sedmdesátiletá chalupa jakýkoli sklep postrádala. Pavla zkusmo vešla do ložnice, představující nejsevernější místo v domě. Usoudila, že zde to bude vodě svědčit asi nejvíc.