Stín smrti

…Bylo to místo plné záhad. Rozlehlá louka se zelenou trávou, pokrytá všemožnými rostlinami, však bez zvířat a ptactva… K životu se tohle místo probouzelo tehdy, když ohnivý kotouč zapadl a vládla temnota… Když nastala tma, bylo slyšet, jak země dýchá, jak se po zemi něco plazí… Byly to steny, které se šířily krajinou, bylo to utrpení a strach… Mezi stébly trávy se něco plazilo… V jasných pramíncích z kopce dolů k řece, jejíž vody nebyly klidné…

…Měsíc vyšel zpoza šedivých načechraných mraků a ozářil místo, v kterém zaznamenal pohyb. Svým svitem jakoby chtěl ozářit cestu, po níž šla mladá dívka bledé tváře a bílých vlajících šatů. Dlouhé černé vlasy měla pod ramena a oči smaragdově zelené, které ji i v té tmě svítily…

…Procházela tmou a místem jako ve snu, beze strachu, bez jakýkoliv emocí či pocitů… Byla jako tělo bez duše, jenom jako obyčejná lidská schránka… Měsíc zvýšil svou intenzitu svitu a šlo rozeznávat, jak na tvrdé zemi něco leží… Mračna se roztrhla a více světla dopadlo na zem… Byli to mrtví vojáci… Stovky a tisíce mrtvých vojáků ležících na zemi ve kalužích krve…

…S každým jejím krokem se ozval bolestný výkřik, hluk, řinčení zbraní… Duchové vojáků se probouzeli a pozorovali dívku s jiskrami v očích… Jejich hlasy byly temné, připomínaly šumění, stupňovaná směsice hlasů…

…Dívka opustila louku i duchy mrtvých vojáků… Její lemy bělostných šatů byly zbarvené krví… Její krok byl lidný a vyrovnaný, pohled zahleděn někam do dálky… Oči bez života… Blížila se k řece, našlapovala na písek, který vpíjel do sebe rudou kapalinu z louky, něco pohltila do sebe i řeka…

…Zastavila se před řekou, kterou halila mlha. Jakoby ten šedivý dým vycházel z vod, jež omývala písčité břehy… Téměř dosahovala k bosým nohám dívky. Po řece se k lidské bytosti něco pomalu blížilo… Až po několika minutách, v plné tichosti, mohla vidět malou loďku s osobou zahalenou do černého pláště… Ani ji neviděla do tváře… Jen mohla spatřit její vychrtlé ruce na kost… Jak ji křupou klouby, kdykoliv se opře o tyč, která ji sloužila jako pádlo…

„Pojď do mé náruče…“ …zašeptal hlas tajemné osoby…

…Dívka udělala krok k řece…  Voda ji osvěžila nohy a zbavila je jejich rudého zabarvení na bledé kůži… Podal ji vyhublou ruku, a dívka ji přijala, jen s takovou pomocí se dostala do loďky… Šaty měla mokré po kolena a zafoukal teplý vítr…. Loďka se dala do pohybu a dívka mohla vnímat, jak se plavidlo kymácí z jedné strany na druhou… Mlha je do sebe schovala…

…Cesta ji připadala nekonečná, jakoby se v ní ztrácela, ztrácela se v té husté mlze… v těch hlasech a výkřicích…ztracená ve věčnosti… čas se zastavil…

…Loďka se zastavila a převozník se podíval na dívku… Nechtěl od ní nic… Neměla nic, co by mu mohla nabídnout… Vystoupila z plavidla… Bosýma nohama vstoupila do teplých temných vod… Dostala se na druhou stranu řeky… Převozník za ní se ztratil v mlze, jako mávnutím kouzelného proutku a rozplynul se i se svou loďkou…

„Pojď za mnou…. Pojď do mé náruče smrti…“

„Pohltily mě stíny…vyrvaly mi duši z těla…“ promluvila dívka chladným hlasem… „A má krev se stala jejich nápojem…“

Zastavila se… Mlha se pomalu rozplývala, dívka stála na dlážděné zemi mezi hroby…mezi různorodými náhrobky… jen ona a stín před ní… stín s ostrou kosou, z jejíhož ostří kapala na zem rudá krev…

Stín proplouval mezi náhrobky… Pomalu a tiše…

„Na co čekáš?“

„…Čekám na úder, který jsi mi zmínila…“

„Nebojíš se…?“

„…A ty se bojíš…?“