Povodeň - kapitola Miloš si připravuje řeč.

            MILOŠ SI PŘIPRAVUJE ŘEČ

            „Bože, ať už prší, to je děs!“, stěžoval si  Miloš sám sobě, sedě za svým psacím strojem s vloženým křídově bílým, čistým papírem.
            Suchý, nedýchatelný vzduch v místnosti Milošovi bránil se jakkoli soustředit, přemýšlet, zapojit fantazii, nedokázal vůbec nic, pouze sedět a bezcílně civět na nepopsaný papír.
            Pokusil se o odreagování ve společnosti zapálené cigarety. Aniž by vstal ze židle, obhlédl si celou místnost. Zvedl se až v okamžiku kdy věděl, kde stojí krabička cigaret, zápalky i popelník.
            Usedaje zpátky za stůl položil napravo od psacího stroje keramický popelník, nalevo pak cigarety a zápalky. Sotva potáhl z cigarety, napadla jej první slova: Soudruzi a soudružky, která následně vzorně vyťukal do klávesnice.
            Dalších pět minut spokojeně pokuřoval. Je to už celý rok, co jsem k vám naposledy takto promlouval a mám vám toho tolik co říct!, vytanulo mu na mysli a následně to taktéž napsal.
            V ústech měl sucho, jako by v nich zaparkoval žehličku ETA. Odešel si dolů do kuchyně připravit něco k pití, přičemž stále uvažoval nad svým letošním projevem. Z kuchyně měl možnost vyjít na terasu umístěnou za domem. Letos tam byl pouze dvakrát, tudíž uznal za vhodné ji opět poctít svou návštěvou. V okamžiku, kdy se dotknul kliky, odbily nástěnné kukačkové  hodiny zděděné po otci ve společenské místnosti jednu hodinu odpolední.
            Dveře na terasu pro jistotu zavřel. Nechtěl, aby mu do vily vběhlo jakékoli zvíře. Jenže v tomto dlouhotrvajícím suchu se i veškerá divá zvěř zdržovala v posledních vlhkých místech v lese a neměla ani pomyšlení z něj vyjít, jestliže nezaprší.
            Sotva se posadil na kovovou židli z ohýbaných trubek, ucítil, jak do jeho levého koutu na čele směle ťukla kapka vody. Zprvu se domníval, že jde jen o jakýsi přelud způsobený nekončícím vedrem, ale omyl. Zvedl oči k obloze a uviděl jednolitý tmavomodrý, až skoro černý mrak, táhnoucí se od západu dál a dál. Jelikož se mrak táhnul právě od západu a slunce bylo na samém jihu, ještě nějakou chvíli trvalo, než zmizelo za neproniknutelným závojem tmavé modři.
            „Hurááá!“, zvolal Miloš radostně, až se z lesa ozvala ozvěna.
            Stále v úžasu hleděl na zatahující se oblohu, když vtom mu dešťová kapka dopadla snad centimetr od oka. Než aby riskoval ztrátu oka, sklopil hlavu směrem dolů a úspěšně se pokusil usnout. Vzbudila jej až smršť dešťových  kapek, což Miloše zpětně nakoplo. Nápoj ve džbánku, jenž odstavil na stolečku na terase, byl již nepoužitelný, dešťová voda jej nepřiměřeně zředila. Miloš veplul dovnitř vily, kvapem vyběhl nahoru do pracovny a znova usedl za psací stroj.
            Ve vzájemné harmonii rachotícího stroje a dopadajících kapek sepisoval svou řeč, kterou dokončil jen hodinu poté, co začal.