2in1

          Slza stéká po tváři, následována druhou a třetí. Vítr se prohání ulicemi a pohrává si s několika posledními listy, které ještě nestačil odvát pryč. Mezi mraky občas vykoukne uzoučký srpek měsíce, semtam i nějaká hvězdička.
        
            "Ticho tam vzadu, slyšíte? Takže pokračujeme. Relativní permeabilita je u nich o málo menší než..."

           Hodiny kdesi v dáli odbily tři, ale jemu to je jedno. Sedí opřený o zeď, rukama objímá skrčená kolena a nepatrně se pohupuje dopředu a
dozadu, aby se alespoň trochu zahřál. Nepřítomně pozoruje protékající řeku.

           "Slečno, vy si asi nedáte pokoj, že? Račte k tabuli. No vy, kdo jiný. A sešit máte kde? Jo doma, a že jste se mi na začátku hodiny neomluvila. Tak prosím, co víte o magnetickém..."

           Mlha se pomalu vkrádá do ulic, po kterých už jen občas přejde osamělý pozdní chodec, kráčící spěšným krokem domů. Pár z nich přechází přes most, aniž by však věděli, co se odehrává pod nimi a aniž by on měl nejmenší tušení, co se odehrává nad ním. Kdo ví, jestli je vůbec ještě schopen vnímat kde je a co tam dělá. Mezitím slza stekla až na bradu, odkud se po krátkém váhání vrhla dolů. Dolů na rozpíchané předloktí. Zbylé dvě na sebe dlouho nenechaly čekat.
       
             "Tak to vidíte, nic nevíte a stejně vyrušujete. Posaďte se. Aspoň nerušte, když už vás to nebaví, což docela chápu. No a my pokračujeme. Mezi feromagnetické látky patří železo, cobalt,..."

         Jediné co si uvědomuje je, že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Nad dekagramy a kdo ví, jestli ne dokonce kilogramy pervitinu za ta léta vpravených do žil. Již není cesty zpátky. Touhu žít již dávno nahradila touha po pervitinu, ale tu nyní vystřídala touha zemřít. Zatímco se poslední noční chodec chystá usnout, aby mohl ráno zase vstát, chystá se on se zlatou dávkou perníku v kapse usnout, aby se již nikdy probudit nemohl.

           "Vynechte si řádek a napíšeme si jejich rozdělení. Feromagnetícké látky dělíme na měkké a tvrdé. Zatímco u měkkých magnetický stav..."

            I přesto, jak se mu jeho ruce třesou, dokážou za ta léta praxe přímo bravurně drogu připravit. Už ji natahují do stříkačky, kterou posléze zabodávají do žíly. A to všechno pozoruje pár očí, který tuto scénu viděl snad již milionkrát. Pozoruje, jak se ve stříkačce pomalu mísí krev s čirou tekutinou a jak pak spolu mizí uvnitř jeho těla. S jakýmsi osvobozujícím pocitem zadostiučinění, ponechává jehlu zabodnutou ve své ruce jejímu osudu a pomalu se sune k zemi, kde tiše odchází tam, odkud není návratu.

            Zvonek zvoní, hodina končí, jde se domů. Fyzika už nikoho nezajímá. Stejně jako bezvládné tělo ležící pod mostem, kterému visí z ruky prázdná injekční stříkačka.

---