Posmrtná samota

Údolí hluboké po okraje je plno...

Tvářemi bez rysů – bez vůle – a i jinak pusto.

Jakoby smrti rej kdys všechny zde vylekal,

jsou bez bázně, beze cti, nikdo před ní by neklekal.

Mysli jak zmražené chladem sil podsvětí,

nemaje zájmu sledovat – ani čas, který neletí.

Vytratily se pomalu touhy veškeré,

proč člověk má divit se a znát cokoliv ve světě...

Znát Kosmu říše, taje niterného chtíče, niterného poznání.

Kdepak  - kdepak, umrlcům to jen hrůzu nahání.

Údolí slzavé, říci chtělo by se,

avšak příkrov samoty nedá prostor jediné slze...

Snad oživlé mrtvoly, snad lidé duše zbaveni,

zmírají v zástupech v pochmurném údolí.

Jeden mase vymyká se, což rozhodně je zvláštní.

Kostra – bezmasná – zářící bělostí svých skrání.

Nikdo neví, za co na trůně temnosti uvězněn,

či snad zda-li z vůle své tam usazen...

Duše zoufalstvím se v šílenosti zmítající

jako aura kostlivého těla, jež netlející...

V podobě kvílivého zvuku se stále připomíná,

když mocnost ve formě vzdušné v očnicích se vzdouvá.

Po očích tiché, prázdné, navždy temné

díry v lebce, jež si nikdy nevzpomene!

Netuší, co zahodil kostlivý tvor vlády,

když přijal moc nad svým panstvím duší světa,

co osamoceny byly už za života...