Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

odešla malovaná nanynka v krajky oděna

09. 05. 2007
6
10
1555
Autor
Vespa

Konečně si nereju do tváře dlouhejma nehtama stružky pro slzy. Jakoby to najednou všechno začalo dostávat smysl. Celá tahle legrační existence Já.

Životem poďobanejm holčičkám kdosi kdysi vykreslil neměnou linku smutku. Takovou teninkou čárku nad jejich hlavinkama. A že prej nemá cenu se tomu vyhejbat, že prej nás to stejně všechny jednou lapí. A...a už nikdy nepustí.

Místo toho si teď brumlám pod jemnym odbarvenym knírkem cosi o smíchu a štěstí, jaký by mě podle stanovený normy nikdy nemělo potkat. Maluju si na břiše soustředný kruhy, v klíně se mi hřeje pocit, kterej už dávno není stísněnej, protože se v něm neodrážej modlitbičky ztracenejch existencí škemrajících o lásku, ale je sladkej jako celej můj vnitřek překypující „lepkavym pocitem, že tě někdo má rád, vole“ - jak by řekla Kouše.

Každá z nás si žije svůj život na pokraji čehosi. Může to bej periferie samotný společnosti, života, zhroucení i na pokraji – skoro na dosah – osudovýho splynutí s čímkoliv...kýmkoliv. Ty všichni kolem nás čtou v privátních okeních ztraceneckejch obličejíků jistojistě zajímací věci. Někdy bych chtěla číst myšlenky, abych věděla, co všechno se o mně dozvěděli jen z očí. Utápím se v sebestřednosti.

„Micinko, dávej pozor,“ okřikla jsem svou souputnici na cestě odnikud nikam. Málem mi propálila mikinu cigárem. Z jejích přenádhernejch rtů unikl jen opovržlivej úsměšek, jasně jsem v něm slyšela: „Ty toho navyvádíš, kvulivá nějakýmu zbytečnýmu pozemskýmu statku, Plašule“.

Kosti z ní trčely na všechny strany a kdysi hustý blonďatý vlasy teď hodně prořídly. K tomu ty skvrny v loktech a černý šmouhy pod očima. Vyzáblejma tvářema se mračila na svět. A stejně jsem ji měla ráda, ač nad ní už zlámali celej dřevník holí a odhodili tisíce střelnejch zbraní do obilovin. Vždycky jsem jí vysypala svoje drobný mezi kůstky v dlani, aby měla čistý nádobíčko, aby nám neonemocněla, když už se teda třásla na dávku. Micinka. Sužovaná Zlem, co jí každej den dávalo kapky hořký i kapky slaďounký a kapky co spalovaly na uhel i na prach a pak takový, co zacelovaly, leč nikdy úplně rány nezahladily.

„Proč to vlastně děláš?“

„Proč jsi to dělala ty?“

„Já nikdy nedošla tak daleko!“

„Jakej je v tom rozdíl?“

„Hmm...já byla sama. To ty nejseš.“

„Myslíš?“

Vlastně jsem si to nemyslela. Micinka dostala do vínku všechno. Krásu, inteligenci, tolerantní matku. Protože mohla mít celej život vyvedenej ve stříbře a zlatě, tak si sama od sebe srala bytí. Ztracenka osudová. Trpitelka jak na potvoru bez důvodu. Ale takovejch je víc. Asi i já nebudu mít k podobnýmu stylu daleko.

„Končí se nám den,“ vytrhává mě ze zachmuřený zamyšlenosti.

„Však už taky běžim, Čarodí mě doma čeká. Měj se krásně a zase...zase někdy, jo.“

„To viš...padej.“



Otisky prstů jsem setřela z kliky našeho bytečku, tiše zaklepala na desku stolu, aby o mně věděl. Seděl v zadumání nad klávesnicí a šepotal formulky otvírající mu dveře do jiný reality. Nad hlavou mu hrál jazz, jak si tak improvizoval v řeči mně neznámý. Mi totiž zní blues. Tichý a k uzoufání krásný blues. Otiskla jsem mu rtěnku na ušní lalůček, přívítala kočíky.

Na stěnách visí desítky fotek. Rozmazanejch, nekvalitních, někdy povedenejch, někdy dokonce uchvacujících. Na jedný je Čaroděj v celý svojí nahý kráse. Vystupujou mu žebra, v očích hoří plamínky, na zadku má vytlačenej vzorek potahu naší pohovky. Tehdá jsme málem zbořili barák. Jenže za nim, drazí, vzpíná svoje větve k nebi uschlej vánoční smrček. Jsem z těch, co obrečej, když kytka uvadne. A já tehdy bulela jak nikdy předtim. To bylo naposled, co se u nás slavily vánoce.

Stála jsem tam tak v bytě a hledala stopy minulosti, když tu mi náhle na krku tančil kankán dech procitnuvšího milenečka.

„Čarodí...“

„Miláčku,“ zubil se od ucha k uchu, šátral prstama po mejch střapatejch vlasech.

„Jak...?“

„Dobře. Ty...?“

„V šedi a žluti.“

Otevřela jsem mu na začátku svůj svět. On vešel, ne...nebál se. Prozkoumal ho důkladně, teď ten můj vnitřek zná líp než já. Předem uhodne, kdy budu brečet a kdy se budu řehonit na celý kolo. Kdy budu kňučet u jeho kolen o jediný vyznání lásky, jaký succuba mýho druhu může znát. Taky vždycky ví, že jsem vzteklá ještě dřív než vejdu do dveří.

Pohladil mě a zabroukal jednoduchou melodii do ucha, odkráčel pokračovat v práci. Potkáme se přece v pelechu. A tam mi v binárnim kódu bude vykládat, co všechno by rád.


10 názorů

Ač z toho chápu pramálo a vlastně vůbec nevím, o co tam jde, docela se  mi to líbilo, chytlo mě to.


Vespa
16. 05. 2007
Dát tip
StvN - děkuji ti moc Kytiii - nelze popřít, že se o to malounko pokouším :-)

StvN
16. 05. 2007
Dát tip
Dobrý.

Kytiii
10. 05. 2007
Dát tip
uchvacuješ... *

Vespa
10. 05. 2007
Dát tip
aradis - třeba jednou budu psát scénáře...

Alojs
09. 05. 2007
Dát tip
taková otázka, která mi nedá spát: "píšeš o sobě?" jinak... krize... pche... tu mám taky. a rok by bylo hodně milostivé slovo. já asi poslední dva roky. a momentálně se stejně nestíhám ani vymočit, takže se to nejspíš protáhne někdy do poloviny prázdnin. sakra.... tak mě napadá... budu mít vůbec prázdniny?

Vespa
09. 05. 2007
Dát tip
Alojs - pane, já už ani neumim psát, tak zjišťuju, jestli ještě ze sebe něco málo vyškrabu, nebo ne :-) každopádně buď kritický, třeba to zlomí tu mou přes rok dlouhou krizi... (já ti dám "mírně omilostňuje"...hodně! jinak by to bylo zcela a úplně zavrženíhodné) :-)

Alojs
09. 05. 2007
Dát tip
...a bude trvat dlouho, než to dopíšu :) taky píšu dlouho. všechno. nejen prózu.

Alojs
09. 05. 2007
Dát tip
hm. druhá půle lepší než první. nevím. ze začátku mě to moc nebavilo a v druhé půli se to trochu zlomilo. mírně tě omilostňuje fakt, že je to zařazeno v próze na pokračování. jako samostatný útvar bych to asi neschválil (resp. bych to asi nehodnotil vysokými stupnicemi). Je v tom cítit zvláštní atmosféra (nádech pražáááákůůůů, používání přezdívek, přítomnost blízkých osob, které tomu dodávají život...). místy bych to zjednodušil (a možná taky ne, jsem momentálně v těžkopádném rozpoložení), jindy více propracoval. jo, jsem kritický, možná až moc... ale ty máš "ten talent", tak musím :) *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru