Něco se tříští

Já nevím co to je! Vy to víte?

Procházím ohradou. Nevím proč procházím, vrátit se ale nemůžu. Za mnou se hroutí svět... Vadí mi, že se svět hroutí? Hroutí se svět, nebo je to jen má představa hroutícího se světa? Je to jen představa do prachu se propadajících budov? Představa uši rvoucího hluku? Zdá se mi, že se stmívá. Jakoby někdo pozvolna zhasínal slunce. Rozvířený prach se vznáší všude kolem mě, vytváří okem neprostupnou bariéru, která zahaluje i slunce. Ať se snaží sebevíce, jeho paprsky nemají síly, vtrhnout mezi částečky prachu, porvat se s nimi, zmrzačit je a pokračovat ve své pouti k povrchu zemskému. Místo toho se zbaběle otáčí a pomateně poletují kdesi nad prašným závojem. Už vidím jenom tmu a kdesi za ohradou tuším vířící se hromady prachu. Mé tušení je podepřeno mohutným hučením, které ještě znásobuje pocit samoty, bezvýchodnosti a izolovanosti. Ano, jsem sám, nevím kde mám hledat ten správný východ a jsem izolován. Je však možné být izolován, když kolem je nic? V lepším případě něco hodně nekonečného? Sedím tady v prachu, ostatní už jsou mrtví. Jenom já jsem našel to správné...Nebo ne? Nejsem tady sám? Vždyť je tma. Jak to můžu s takovou jistotou tvrdit? Rozsvítím a zkusím se trochu porozhlédnout.

---