Vraťte mi nepřítele!

 Prolog 

Voják je horší nežli vrah

Neboť ho v činech podporuje stát

(Nápis na zdi, Velkopřevorské náměstí, jaro 1979)

 
Nepřítel; mohou být nepřátelé našich nepřátel i našimi nepřáteli?
Kdo je vlastně nepřítel a kdo přítel?
Nepřítel; to slovo mi trochu připomíná válku, již málokdo z nás zažil.
Všichni mí přátelé jsou tak jiní!
Nepřítel je každý, kdo nosí uniformu.

Civil čeká, číslo letí

Buřty voní na koštěti

(Popěvek, VÚ 4074 - Ponava, 1982-84)

Ohňostroj končí. Už jen dělové salvy, jedna za druhou. A kouř, halící přítomnost do ještě hlubší tmy. Teď se na mě někdo přitiskl, ale hned zas bez omluvy zmizel. Nebo se mi jen zdál? Jeho bych tenkrát objímat nepřestala; i kdyby stříleli do něj. Jenže se nevrátil. Přišli další, kteří taky neradi poslouchali rozkazy a rádi (ne)poslouchali civilistku. A nabízeli jí uniformu; protože by ji rádi viděli nahou! A pak jednou všichni odešli.

Dávno už se nestřílí. Došla munice. A nová se nefasuje.

Zase jdu tou chodbou a slyším jejich hlasy. Ne nijak zřetelně a navíc všechny najednou, takže co kdo říká není poznat. Stále ale rozeznám, kdo je kdo. Caňo na dvojce strašně chrápe. Vždycky strašně chrápe, i když má tak něžné jméno. Zní trochu italsky. Nebo španělsky? Představuji si ho napsané s vlnovkou místo háčku. Co si teď představuje on, si představit raději neodvažuji.

Z učebny slyším dvoudobý rytmus; Měkký-tvrdý, měkký-tvrdý... Je neděle, kdo hned takhle od rána? Asi dozorčí a pomocník se vzpamatovávají z noční služby. Jmenují se... ale to je jedno. Neměla bych na ně přece prozrazovat, že oba současně opustili své stanoviště. Rytmus se změnil, pak ho nahradil zvuk posouvaných židlí. Asi míček se někam zakutálel.

Na čtyřce už se zase hrají karty. O desetníky. A baví se o tom, že jim někdo v noci... zmáčel kamna; čtyřka je hned vedle záchodu. Kam že padla kosa?, zamyslím se, protože poslední slovo zaniklo. Které kartě se vlastně říká kosa?

Jdu dál. Musím projít kolem všech dveří. Ty na čtrnáctce se pootevřely a ze škvíry cítím po jednom z každého páru očí; v zádech. Vlasně spíš o kousek níž.

"Roztomilé buřtíky," zaslechnu. Hřeje to.

Moje dveře jsou až na konci. Za nimi na mne čeká... Dneska vlastně nečeká. Je to překvapení. Já jsem překvapení; i když trochu opožděné, prvomájové. Půjdeme na ohňostroj. Ale napřed si mě odvede na dílnu a co tam budeme dělat, to nikomu říct nesmím. Vojenské tajemství. Je elektromechanik, a aby se ty jemné součástky -- plochá deska mi říkal? -- neotlačily, má na stole takový bílý filc. Teda už trochu zešednul. Bojem, prý!

"Válka je holka moje...," zaslechnu s doprovodem kytary z patnáctky.

Vždyť žádná není. Ale občas vypadají, jak kdyby byla. Unaveně. Jeden za všechny? Spíš naopak. Ten můj je ale jiný. Nikomu by neublížil, protože pořád myslí na mě. Na střelbách prý byli. Na moje narozeniny. Terč mu zdálky připomínal panenku. Ani jednou ho netrefil. Schválně. Že si to schová na večer. Čekala jsem před bránou. Jenže nedostal vycházku. Za trest. Volali to na mě z okna. Říkali mi Holubice Míru a dál se to rýmovalo, ale opakovat se to nedá. Nejsou zlí. Jen nesmí být hodní.

Dostal ji až na Velikonoce. A povýšen prý byl. Smáli se, že bych měla být taky. Aby si na mě nedovoloval. Teď s ním kvůli tomu musím projít uličkou. A já hloupá si dopředchvíle myslela, že ulička je nějaký trest.

Stáli jen po jedné straně. Chodba není tak široká. Podávali si pomlázku, ale švihnou se neodvážil nikdo. Ani do vzduchu. Jako k poctě zbraň ji drželi. A najednou se všichni ztratili. Tak jaké povýšení?

Prý číslo. Číslo, co je každý den o jednu nižší. Číslo, které spojuje a rozděluje; Na přátele nadosmrti a nepřátele na život. Co trvá déle? Kdy to končí? Až se za nimi naposled zavře brána? Za 350? Za 150? Už neumějí počítat pozpátku, tak stříhají metr. Od konce k začátku. Zítra! Včera.

Otevírám dveře. Stejná klenba a stále stejné parkety. Jen místo spáčů na zelených prostěradlech -- promiňte, nevím, jak mě mohla napadnout tak slaboduchá záměna písmen -- úředníci za psacími stoly. Taky šedými. Jen světleji. Jako by trochu vybledly. Vypadají tvrdě. Stoly. Úředníci...? Vduchu se zasměju. A pak skoro rozbrečím, když si vzpomenu na to poslední dopoledne, kdy celá ta parta odcházela. Vypadali, že je to nejšťastnější den v jejich životě a já byla trochu smutná. Ale jen na chvíli. Za týden prý za mnou přijede. A za měsíc se tu sejdou všichni. Budou zase péct buřty. Na násadě od koštěte. V té opuštěné zahradě za kasárnami. A pít pivo z pětilitrovky od okurek. A křičet Za málo! a smát se přes plot lampasákům. A já s nimi. Na Čarodejnice.

"A jestli mi na tom koštěti neodletíš, Buřtíku, budem spolu až do prvního máje. A ne na dílně, ale na hotelu."

Doprovázela jsem je jen k hlavní ulici. I tak jsem si připadala trochu hloupě. Naštěstí mě nikdo neviděl. Místo aby pak počkali na tramvaj, si stopnuli náklaďák, naskákali na korbu a hulákali: "Nuláá!". A všem mávali. Hlavně holkám. A pomalu se vzdalovali. I jeden druhému.

Vraťte mi nepřítele.

Ponava, 8. květen 2007