Povodeň - kapitola Loďka!

 Jarmila odešla dolů do obývací místnosti za Idou, Gustava nechala trucovat si na posteli. Když to tak chce, má to tak mít, já se kvůli němu nebudu chovat jak ňáká vlezlá kráva, pomyslela si.
            „Řekni mi jednu věc,“ spustila Ida, sotva Jarmila vstoupila do obýváku.
            „Co?“, ptala se Jarmila zaraženě.
            „Proč se furt žerete? Ste jak pes a kočka, to snad ani neni možný, řekni mi, kolik manželů se tak k sobě dneska chová?“
            Přestože byla na svého otce za tu mrtvou kozu stále lehce nasupená, měla jej ráda a na jeho obranu na svou matku upřela výhrůžný pohled. Neměl zase až tak daleko k pohledu vražednému.
            „Nevim, mně nepřipadá, že bysme se žrali víc než jiný lidi. A jak tě to vlastně napadlo?“, pátrala Jarmila po příčině Idina náhlého postoje.
            „Nehraj blbou. Bylo vás slyšet až sem. Vobčas ho fakt vobdivuju, že s tebou vůbec někam chce jet. Kdy jsi mu naposled řekla něco hezkýho? Kdy jsi ho za něco pochválila? Co vim, tak pořád do něj jenom rejpeš, shazuješ jeho snahy, snažíš se hrát si na tu lepší. Jenomže si na ni vopravdu jenom hraješ. Sice je nezodpovědnej a trochu nedisciplinovanej, ale jinak ho mám ráda, protože víš co? Protože neni zlej. A dneska už moc hodnejch lidí neni. A je to škoda. Kdybys tak věděla, jak by na tom světě hnedka bylo líp!“
            Zasněně se podívala ven z okna na zataženou oblohu. Sice se jí nenaskýtal pohled podobný těm, jež prožívala v uplynulých čtrnácti dnech, zato si však alespoň mohla opět představovat sebe s tátou, jak sedí před chalupou na rozkládacích lehátkách, na očích velké sluneční brýle s plastovými obroučkami, a popíjejí Kofolu s ledem a citronem. Do toho jim nakrásně zpívají ptáci a obloha je závodní dráhou pozvolna plujících bílých obláčků různých velikostí a tvarů.
            „Snad si… Snad si nemyslíš, že sem ta špatná! Já! Já, která bych pro tebe vobětovala snad cokoliv na světě jenom proto, aby ty ses měla dobře! Aby ti bylo co nejlehčeji a nemuselo tě něco trápit! A co von? Co myslíš, že by von udělal, kdyby bylo zle a potřebovala bys pomoc? Vysral by se na tebe! Doslova a do písmene! Nic by ti nedal, nesnažil by se pomoct ti!“, křičela afektovaně.
            „Vidíš? To je přesně to, vo čem sem mluvila. Proč ho furt pomlouváš? Ty si vo něm myslíš, jaká taky  neni sobecká svině, jenomže von uznává jiný hodnoty než ty. Konečně jsi mi dala příležitost poznat, kde  je zakopanej pes. Von je zakopanej mezi váma. Von uznává duchovní hodnoty. Ty ale uznáváš hodnoty materiální. To je jako kdybysem chtěla letět do Jugoslávie a bejt s ní spokojená už před vodletem. A upřímně ti povim, že radši budu chudá a poslouchat jeho konejšivý řeči a cítit to teplo, kterym by mě rozradostnil, než abych se dívala na ty stupidní dárky vod tebe, který by mi stejně byly totálně k hovnu!“
            „Ale…“ Víc neřekla, byla naprosto šokovaná dceřiným postojem. „To… Tohle přece nemůžeš říct! Vůbec nevíš, jak to je!“
            „Ksakru! Uvědom si, že už nejsem ta malá blbá holčička, kterou vopiješ rohlíkem nebo minerálkou! Je mi dvacet, mám po škole a vnímám všecko jinak než kdysi, jak sis zvykla! To je vod matury prvně, co jsme takhle spolu a konečně sem si mohla udělat vobrázek vo tom, jak to mezi váma vlastně je! A je mi z tebe nanic!“
            Jarmile se zřetelně začínaly třást nohy. Bože můj, co se to s ní stalo?, kladla si v duchu tuto otázku. Nemohla jí mít za zlé, že všechno vidí tak, jak to doopravdy je. Kdesi uvnitř sebe chtě nechtě s Idou musela souhlasit. Začínala v ní vřít krev, její zlost, přestože si připouštěla, že má její dcera naprostou pravdu, rostla jako teploměr člověka, který náhle smrtelně ochořel.
            „Máš pravdu,“ vytlačila ze sebe z posledních sil. Na víc se jaksi nezmohla.
            „A to je jako všechno, co mi na to řekneš?“, nadhodila Ida ironicky.
            „A co chceš sakra slyšet? Všechno, co jsi řekla, je pravda. Máš taky pravdu v tom, že jsem tě pořád měla za tu malou a - jak ty říkáš – blbou holčičku, která všechno vidí růžově a věří tomu, co jí řeknu. Votevřela jsi mi voči a toho si fakt vážim. Du do kuchyně, nechám vás každýho vo samotě, dělejte si co chcete, ste dospělý a svobodný, takže si teď budem každej dělat, co chceme.“
            „Bože,“ povzdechla si Ida, nevěřícně vrtíc hlavou. „Takhle sem to přece nemyslela. Promiň. Jenom sem už toho prostě měla dost, nedalo se to poslouchat, nedalo se ani dívat na to, jak se na něho hnusně koukáš. Promiň. Musela sem s tim ven, už toho na mě bylo moc. A to sme spolu teprve čtyři dny. Ty se vážně nebojíš toho, jak to dopadne? Jak sem se dívala, tak voda pořád stoupá, a asi jen tak nevopadne. Asi se ani nedostanem ven, abysme našli pomoc. Říká ti něco ponorková nemoc?“
            „Jo, říká,“ řekla Jarmila zamyšleně. Vše pomalu začínalo nasvědčovat tomu, že Ida si svou upřímností zřejmě svou matku částečně podmaní a dovede ji do konce tohoto „pekla“ ukočírovat. „A co myslíš? Pude s tim něco udělat?“
            „To nevim, ale doufám, že jo! Nechci bejt svědkem toho, jak se tu navzájem zabijete! To fakt ne!“, řekla Ida chvějícím se hlasem. Měla o oba své rodiče obavy. Možná i vcelku oprávněné.
            „Tak jo, budu se snažit,“ odsekla Jarmila.
            „To mi nestačí. Slibuj si jak chceš. Ale dokud neuvidim výsledky, nebudu tomu věřit. Promiň.“
            „Výsledky? Ty chceš výsledky? A čeho výsledky?“
            „Výsledky tvý snahy.“
            „A von se jako snažit nemusí?“, zeptala se Jarmila překvapeně.
            „Hele, to už nechej na mně, buď tak hodná! Když s nim nejseš schopná se domluvit ty, budu to muset udělat já. A věř mi, že já už si to zařídim tak, jak chci, aby to bylo. A už mám toho dost, stejně takhle nic nevyřešíme. Jdu nahoru.“
            Ida se naposledy podívala k oknu. Vstala, svůj pohled odhodlaně zabořila do země a prudkou oklikou se naposledy vyhnula své zaražené matce. Nestála o to vidět její překvapený ksicht, nestála o to s ní navázat další, jakoukoli komunikaci. Ani nonverbální. Oči někdy řeknou víc než ústa, toho si byla Ida moc dobře vědoma. A nechtěla z jejích očí vyčíst něco jako: „Zklamala jsi mě. Co se to s tebou stalo?“.
            Jarmile do očí vhrkly slzy. Bezradně se dobelhala k pohovce, na níž ještě před několika málo vteřinami seděla Ida a degradovaně na ni padla. Začala plakat. Co plakat, přímo brečet. Možná, že i to je slabé slovo. Vřeštěla jak mrně, kterému se prořezávají první zoubky. Byla z toho všechno tak nepříjemně překvapená, že si potřebovala ulevit slzami a řevem. Jestli se proti mně ti dva spolčej, skončim to radši sama!, prohnalo se jí hlavou. Teď ale bylo středem její pozornosti to, že tam sedí na pohovce, úplně sama a nutí pohovku vstřebávat decilitry slz a soplů. Nikdo tu není se mnou, sem tu úplně sama, na všechno jsem tu teď sama!, říkala si. 

„Šmarjá, táto, co to vyvádíš?“, ptala se Ida pobaveně, když viděla svého otce, jak se navléká do starých proužkovaných plavek s ramínky ve stylu třicátých let.
            „Na něco sem přišel!“, řekl jí radostně. „A… co tady vlastně děláš?“, ptal se se zájmem.
            „Nic, máti mě trochu nakrkla, tak sem tu. Chtěl sem ti říct, že-“
            „Teď ne,“ přerušil ji otec.
            „Tak co se sakra děje? Řekneš mi to už?“, tahala z něj dychtivě.
            „Chceš mi pomoct?“, zeptal se jí tajemně.
            „Bože, ty seš tajemnej jak hrad v Karpatech! S čím ti mám jako pomoct?“
            Ida v zápalu touhy po vědění vůbec nepostřehla, že začíná zvyšovat hlas.
            „Nemluv tak nahlas, nemusí vo všem vědět!“, upozornil ji Gustav pološeptem, očima  a pohyby hlavy směrem do strany naznačující, že mluví o Jarmile.
            „Aha, jasný, a co teda?“, začala z legrace šeptat.
            „Pojď se mnou a uvidíš,“ řekl Gustav znova tajemně.
            Co si to na mě chystá?, honilo se jí neustále hlavou při cestě do nepoužívané garáže, v níž auto nestálo už dobrých deset, možná i patnáct let. Gustav měl na sobě jen trenýrky, tudíž si do zatopené garáže vešel sám, Idě pokynul, aby zůstala v uličce mezi schodištěm a vstupem do garáže. Sestoupil ze tří schodů do garáže, Ida jen napjatě sledovala, co se bude dít.
            „Uh,“ vyhrkl ze sebe Gustav, když ze skříně sundával starou kánoi. Zvuk narážejícího dřeva se nedal přeslechnout, načež Ida ihned zareagovala.
            „Co tam děláš, prosím tě?“
            „Nic, nic, už to bude, vydrž!“, informoval ji Gustav.
            Položil kánoi na hladinu a zkusmo ji poslal směrem ke dveřím, za nimiž stála schovaná Ida pro případ, že by se otec nečekaně vyřítil a potřeboval by proběhnout okolo, tak aby nepřekážela.
            Kánoe tupě narazila do schůdku. „Klumk!“, ozval se náraz vlnek do zdiva. Ida zpozorněla. Věděla, že toto nejsou zvuky kroků ve vodě. Odvážila se nakouknout dovnitř. Prvně se zlekla, když se najednou houpavě vynořila z polotmy kánoe, pak ale významně pohlédla na svého otce.
            „Snad nám k něčemu bude,“ řekl Gustav přicházeje ke dveřím a vynořuje se z vody.
            „Určitě jo! Je to dobrej nápad!“, řekla Ida radostně.

Tak se budeme přepravovat loďkou a hledat pomoc, to je výborný!, pomýšlela Ida na otcův zřejmý plán. Už brzo budem jenom kousek vod vostatních lidí! Už chybí jenom tak málo!
            „Kdy vyplujem?“, nadhodila Ida nadšeně.
            „Jó, to nevim, koukej. Je tam voda, a když jsem ji pokládal na hladinu, tak tam nebyla. To znamená, že do ní teče,“ konstatoval Gustav mírně poklesle.
            „Spravíš to?“, ptala se smutně.
            „Pokusim se, nic jinýho nám nezbejvá, jestli chcem přežít. Asi nepřestane jenom tak pršet.“
            „To teda ne, no,“ dodala Ida. Vždycky musí mít poslední slovo.
            Jarmila stále vzlykala na pohovce v obýváku, kapesník už měla celý promočený. Ida směle vešla a opatrně zaklepala na dřevěnou zárubeň dveří.
            „Co je?“
            Hmmm, ještě nemá dobrou náladu, řekla si Ida.
            „Nooo… Jenom jsem ti chtěla říct, že táta vobjevil v garáži starou loďku.“
            Vzrušeně pozorovala svoji matku, jak leží schoulená na pohovce a kryjící si kapesníkem zrudlý obličej.
            „Loďka! No jasný! Že já kráva sem si nevzpomněla dřív!“, obviňovala se.
            Kapesníkem si otřela obličej a posadila se. Musím se už sakra vzchopit, dyť dělám, jak by mi umřel někdo blízkej!, poučovala se.
            „Ale no tak. Já vo tom třeba nevěděla vůbec. A táta mi vo tom taky neřek‘ ani slovo, dokud sem ji neviděla u dveří do garáže,“ snažila se ji uklidnit. „Prostě’s zapomněla, to se normálně stává.“
            „Hm, máš pravdu. A co s ní jako teďka chcete dělat?“, zajímala se Jarmila o další dění.
            „Nevim, ale teče do ní, takže ji chce táta nejprve dát nějak dokupy,“ řekla Ida bez nadsázky.
            „Von ji chce-“
            „Jo, chce! A co? Snaží se a věřim, že to nakonec zvládne!“, přerušila ji Ida automaticky, jakmile postřehla, že se Jarmila pokouší zapochybovat o hlavě rodiny. Vehementně svého otce bránila.
            „A nic, promiň,“ řekla pokorně a sklopila hlavu.
            Gustav vytáhl kánoi z garáže, sice z ní voda tekla na podlahu, alespoň však ihned zjistil, kudy do ní zatéká a kterému místu musí věnovat nejvyšší pozornost. Bylo to asi čtyřicet čísel od přídě, skoro na samém dně, spíše ale k levému boku.
            „To by snad mohlo jít,“ řekl Gustav Idě při pohledu na díru velkou asi jeden centimetr na jeden a půl.
            „Budeš něco potřebovat?“, ptala se Ida dychtivě. Chtěla Gustavovi jakkoli pomoci.
            „Ne, zatím ne, nech to bejt, všecko co potřebuju, je tam,“ řekl, ukazuje směrem ke dveřím do garáže.
            „Já bych tam klidně zašla,“ řekla oddaně.
            „Já vim, ale seš voblečená a zbytečně by ses močila. Já sem jenom v trenkách a starym tílku, navíc sem tam už byl, takže tam snad můžu jít ještě jednou. Nebo mi v tom něco brání?“, zeptal se laškovně.
            „Ne, ne, nic ti nebrání, tak teda jdi,“ pobídla Gustava.
            Gustav vstal od kánoe, otočil se směrem ke garáži a znova se vydal do jejích útrob. Ida bleskově zareagovala, nechtěla nic nechávat náhodě a ze stísněných prostor ze všech sil přesunula těžkou kánoi do předsíně, kde měli oba více prostoru zaobírat se její opravou. Instinktivně otočila kánoi dnem nahoru, když se logicky mělo opravovat.
            „Tati, máš to už?“, volala na něj od schodů.
            „Jóóó, už půjdu!“, zavolal na ni zpátky. „Budem muset vodnýst tu kánoi,“ řekl.
            „Jasný, vodnesem ji!“, zalhala Ida. Najednou cítila, že byla svému otci ku prospěchu.
            „Kde… Kde je?“, ptal se Gustav překvapeně, drže v náruči dva listy smirkového papíru, lepidlo, kusy umakartu a klíh.
            „Tam,“ řekla Ida jako by nic a ukázala směrem do předsíně.
            „To… To jsi tam vodnesla sama?“, ptal se udiveně.
            „Jo, sama,“  řekla s naprostou samozřejmostí, úplně stejně, jako by mu namazala chléb máslem.
            „Teda! Šikulka seš!“, pochválil ji co nejvřeleji.
            „No, tak dem na to, ať můžem co nejdřív vyplout na poznávací plavbu,“ řekl Gustav s úsměvem, když se společně dívali na tu proradnou dírku na dně kánoe.
            „Bude to hračka,“ podotkla Ida.
            „Tak, nejprve to vošmyrglujem,“ řekl Gustav.
            Utrhl kus smirkového papíru a začal smirkovat okolí ‚rány‘, aby pak mohl bez problémů přilepit záplatu. Syntetický lak a barvivo začínaly pomalu vypouštět pronikavý zápach, který se postupně šířil celým přízemím. Jarmila tomu vůbec nevěnovala pozornost.
            „Ale je to kus,“ řekl Gustav s láskou, když finišoval smirkování.
            „Kdo?“, zeptala se Ida mírně laškovně.
            „Ta kánoe, podívej se na ni. Kolik bys jí tak tipovala?“
            „Mhm, to nevím,“ řekla Ida zamyšleně, „asi tak padesát.“
            „Cože?“, vyhrkl Gustav pobaveně. „Padesát? A čeho padesát prosim tebe?“
            „Nevim… Třebá… Roků?“, řekla a začala se hlasitě smát.
            „Tak se koukni dozadu dovnitř, uvidíš, jak je stará. Táta mi kdysi říkal, že tam napsali černou barvou datum, kdy si ji přivezli domů.
            Ida se pomalu přesunula k zádi kánoe a lehla si na zem. Vsunula se pod ni a pozorně hledala, kde že je tedy napsáno to datum. Á, tady seš, ty mrško jedna skrytá, tady bych tě teda nehledala, říkala si.
            „Dvacátýho čtvrtýho čtvrtý devatenáct set šedesát jedna,“ četla Ida vzorně jako žákyně první třídy ze slabikáře.
            „No vidíš, tak si spočti, kolik má roků,“ řekl Gustav, chystaje si kus umakartu na vykrytí dírky v loďce.
            Ida si nejprve potřebovala vybavit rok, v němž nyní existovala. Pak si odpočetla od osmdesáti jedné šedesát jedna a vyšlo jí dvacet let a asi tři měsíce.
            „Dvacet let a tři měsíce,“ oznámila mu radostně.
            „Výborně, jedna s hvězdou!“, řekl Gustav z legrace.
            Ida se zase vysunula ven zpod kánoe a přistoupila k pracujícímu otci. „Co to děláš?“, zeptala se naoko neznale.
            „Chystám se zacpat tu dírku, to bude velká kovbojka,“ řekl.
            „A proč?“
            „No, ten umakart je hladkej, a nevim nevim, jestli to pude přilepit,“ řekl pochybovačně.
            „Tak to zkus vošmydlit tim drsnym papírem, ne? Tak, jak jsi zdrsňoval tu kánoi.“
            „Ten drsnej papír je smirkáč, a tomu zdrsňování se říká smirkování nebo šmyrglování,“ poučoval ji zasvěceně. Měl radost, že mu Ida tak oddaně naslouchá a pečlivě vstřebává každé jeho slovo.
            „Aha, takže smirkáč… A smirkuješ s ním. Jo, to si zapamatuju,“ řekla.
            Gustav se na Idu vlídně usmál.
            „Omlouvám se,“ řekl zničehonic zcela vážně.
            „Za co?“, ptala se Ida překvapeně.
            „Za tu kozu, teď nevim, jak se jmenovala,“ omlouval se.
            „Jo, to je dobrý. Mámě sem už vo tom řekla svý. Seš hodnej táta,“ řekla mu s jistou samozřejmostí. Už mu tedy definitivně odpustila.
            Gustav na ni potěšeně pohlédl a srdce mu poskočilo samou radostí.
            „Tak, musíme teďka tak hodinku dvě počkat a doufám, že potom se už konečně dostaneme pryč vodsaď, i kdyby jenom na hodinu. To lepidlo potřebuje zaschnout.“
            „Seš skvělej! Uvidíš, že se nakonec všecko v dobrý vobrátí!“, konejšila jej.
            „Necháme se překvapit,“ řekl, vstávaje od zalepené kánoe a odnášeje zbytek náčiní a potřeb zpět do garáže.
            Ida majestátně vstala, radostně si povyskočila a odešla se podívat, co dělá Jarmila. Usnula na gauči v obýváku, nějak ji to všechno zmohlo. Chudák malá, pomyslela si Ida. Odešla do sousedního pokoje a přinesla tenčí přikrývku, kterou s mateřskou starostí položila na Jarmilu. Políbila ji na tvář a odešla nahoru do ložnice povídat si s Gustavem.