Jednou v dešti...

„Zabíjíš mě, „ zašeptala a hleděla mu do očí hlubších než Dunaj. Mlčel, jen zvedl ruku a setřel jí slzy z tváří. „Mánku, já takhle nemůžu!“ mínila rozhodně. Vzdychl a spustil ruku zpět k tělu. Poodešla a postavila se k němu zády. Neváhal a přistoupil zezadu k ní. „Evuško…“ dýchl jí od ucha a přitáhl si ji k sobě.  Opřela si hlavu o jeho rameno a zahleděla se na strop. Byl špinavý a plný pavučin. Sledovala prasklinu, která se táhla až dolů na zeď, kde se roztrojila. Dva proudy směřovaly dál do ztracena, ale třetí končil hned. Bez varování. Tvrdě a bez přechodu. Vnímala jeho hruď za svými zády, jak se zvedá a padá v rytmu nádechů a výdechů. Bylo slyšet kapky vody, jak dopadají na zbytky skla v rámech starých vytlučených oken. „Celá se třeseš, Evuško…“ zašeptal, ale ona věděla, že to není chladem. Toužila stát tu a nechat se od něj objímat. Bylo jí krásně a nechtěla myslet na to, co mělo přijít. Několikrát jí přejel dlaněmi tam a zpět po nahých pažích. „Mánku, řekni mi, jak se právě teď cítíš,“ zaprosila a krátce se zasmála, s hlavou stále na jeho rameni. „Proč se ptáš?“ zeptal se a jeho hlas zněl neurčitě do podzimního deště. Zašlou místností zchátralého, dávno opuštěného, domu se prohnal vítr a ona se tentokráte opravdu zatřásla zimou. Pustil její ramena a sundal si krátké černé sáčko, aby ji do něj mohl obléct. Už čelem k němu ho vděčně přijala, ale stále měla otazníky v očích. Smutně se na ní usmál, ale mlčel. „Ještě se nastydneš…“ dodal pochvíli. Venku se ozval hrom a ona se k němu pevně přitiskla. „Mánku, ještě jsi mi neodpověděl…“ zašeptala. „Evuško…“ vzdychl, „co ti mám vykládat? Že jsem teď šťastný, ale bojím se zítřka? Toho, co bude, až se vrátí?“ „Třeba to…“ kývla a pohlédla mu do očí. Ozval se další hrom a on ji k sobě ochranitelsky přitiskl.  Políbil ji do vlasů a přitiskl svou tvář na její chladné čelo. Její prsty si hráli se stříbrným křížkem, který mu visel okolo krku. Impulzivně zvedl ruce a sundal si jej, aby jí ho mohl pověsit okolo toho jejího. Cítila teplý řetízek na své kůži. Bylo to jeho lidské teplo, co ten stříbrný kov zahřálo… Kéž by hřál napořád. „Děkuju...“ zašeptala. Mírně se postavila na špičky a líbla ho na rty. Přidržel si její hlavu u svých rtů a lehce ji políbil. Hladila jeho hruď v bílé košili a přemýšlela, kdy jí naposledy byla takhle blízko. A nebo ještě blíž? Cítila jeho kolínskou promísenou nádechem mužského potu. Bouřka stále vládla nebi. Nádech romantična se vytrácel a stával se pekelně nevěrným. „Mánku! Mánku přestaň…“ bránila se se smíchem jeho pojednou chtivým polibkům. „Evuško moje,“ zašeptal, políbil ji na čelo a sevřel pevně v náručí. Hleděli si do očí, až její ústa vyslovila tu hroznou větu. Ještě že ji neslyšel. Slova z úst jí ukradl hřmot hromu. Ale on přesto věděl, co pohyb jejích úst znamenal. Ta hrozná věta bořila všechny hradby, které kolem nich za tu chvíli stačil vybudovat. Vzala ho za ruku a vedla zbořeništěm ven na déšť. Ve vyvrácených dveřích ji k sobě naposledy přivinul. Věděl, že nemá cenu přemlouvat ji, stejně vždycky udělala to, co chtěla. I když doufal, že toužila zůstat. Opět se mírně postavila na špičky a políbila ho na čelo. Miloval tohle její gesto, ač teď mělo podobu loučení. Už neplakala. Slzy jí oschly. Snad i s vyvrácenými dveřmi za sebou nechala ten smutek, se kterým sem přišla. Teď už ho měla jen v srdci. Zase na nějaký čas.  Pohlédla mu do očí a už zase měla dojem, že se topí. Vběhla do deště a nechala ho tam stát. Stát bez jediného slova. Byla taková… Jeho Evuška. Jeho a Samkova. A Dunaj se pomalu rozvodňoval…