Zimní balada

je to takové pochmurné vyprávění jednoho zapomenutého příběhu...

Cesta,
ozářená měsíčním světlem.
Cesta,
obejmutá, mrazivým chladem.

Sníh,
křupe pod rychlými kroky.
Sníh,
který už leží tu roky.

Mrznoucí dech,
sráží se u rtů.
Bolestný vzdech,
vzpomínka nehezkých snů.

Rychle se rozhlédl,
k pasu si sáhl.
Rána mu krvácí,
obličej zbledl.

Tam v tom stínu,
tam mimo svit,
nevidět hlínu,
musí tam jít.

A zase krok,
bolestný, zoufalý.

Tam na sněhu,
před špičkou boty.
Plakal by pro něhu,
pro ten kus lásky,
hrál si tam plamínek
s černými vlásky.

A zase vítr,
dál ho hnal.
Tam k tomu místu,
kde prve stál.

A už slyšel,
chrastění řetězů.
A už ji viděl,
bolest a zkázu.


V očích, měla to vepsáno,
ruce, samou krev.
A ty okovy, nevídáno,
ze rtů unikal šílený řev.

Poklekl k ní,
hladil a líbal.

Nedbal bolesti
na zmrzlém krku.
Nedbal krutosti,
jejího stisku.

Vzpomínal,
na její krásu.
Co měl teď?
Jen tu svou lásku.

Divokou, nezkrotnou,
takovou ji znal.
Přes veškerou bolest,
úsměv na rtech mu hrál.

Ležel tam na sněhu,
mrtvý a bez dechu.

A vítr mrazivý,
hladil ho dál.
A krvavý potůček
s pramínkem černým
právě si hrál.

---