Setkání

Pomalou chůzí procházel pod železničním mostem v Evergreen Street. Byla už tma a zima, nepříjemně mrholilo, všude okolo stála auta na semaforech, blikaly neonové reklamy, ozýval se řev s okolních nočních podniků a pouliční osvětlení svítilo nepříjemně silně. Byl zmatený, v hlavě si vše rekapituloval a cítil v sobě obrovskou úzkost. Nevěděl co má dělat, kam má jít. Chtěl něco udělat, ale nevěděl co. Chtěl se rozeběhnout, ale nevěděl kam. Sžíraly ho jeho vlastní myšlenky. Vztek, beznaděj, bolest.

Najednou před sebou uviděl obrovský růžový blikající nápis „Bar U Netopýra“. Okolo bylo plno podobných nápisů, ale tenhle ho něčím upoutal. Vešel dovnitř. Bar byl poloprázdný, zevnitř neoplýval zrovna moc luxusem a celý byl silně nasáklý cigeretovým kouřem. Přímo na baru sedělo pár opilých hostů. Objednal si Martini a sedl si k jednomu stolku.

Ted si teprve všiml, že u dalšího stolku přímo proti němu sedí osamocená žena. Právě si ho prohlížela. Byla asi stejně stará. Její úžasná postava se lemovala pod černými jednodílnými šaty. Měla dlouhé lesklé tmavě hnědé vlnité vlasy. Nádherná ústa a krásné hluboké tmavě hnědé oči. Ty oči! Zahleděl se přímo do nich a ona jeho pohled opětovala. Dívali se přímo na sebe. Jediné co vnímal byli její oči. Byly tak uhrančivé! Zažíval něco neuvěřitelného. Nemohl se na ně přestat dívat. Prohlížel si je a viděl v nich něco co nedokázal popsat. Najedou v sobě začal pociťovat klid a euforii. V jednu chvíli se na něj mile usmála, vstala a ladnou chůzí beze slova odešla.

Vůbec netušil kolik času uběhlo a ještě několik desítek minut seděl na svém místě jak přibitý. Poté se zvedl, zaplatil Martini a odešel s klidnou hlavou domů. Tu ženu už nikdy neviděl. Na tenhle večer ale do konce života nezapomněl.