pojď, budeme se milovat

Omlácená, použitá – však taky může ji mít každý. Dýchá z ní na mě ubohost celého toho světa kolem nás, lhostejnost lidí k cizím osudům. Upírám na ni zrak, možná bych se i měla stydět, jak hltavě jsem ji uzavřela do okovů svého pohledu. Je nádherná ve své zralosti. Hotový poklad mezi sobě rovnými. Je daleko starší než já, přesto...toužím. Natahuji ruce, nebrání se, kůži má zhrublou léty. Každý ji nakonec odhodil. Nikdo si jí dostatečně nevážil, neviděl to co v ní tak zřetelně září. Charisma? Prudké tak, že sráží mě na kolena a nutí dychtivě prosit: „Dej...ach prosím oddej se mi. Jsi tak krásná! Nádherná! Dokonalá. Vzrušující a odzbrojující. Má milá...milovaná. Dnes jsem tě spatřila poprvé, přesto mě tvé Já přinutilo přejít rušnou ulici a následovat do temného koutku, abych ti mohla sdělit, že nad tebe není.“
Učarovala mi. Smyslná ve svém prostém hávu, své všednosti. Vysávám jí z těla vše, co mi jen může dát. Cítím, že já mužu si jí važit a poskytnout ochranu ve svém poloprázdném světě.
„Tak pojď drahá, ať se do sebe můžeme vnořit. Ať už můžu listovat v tvých stranách.“