skupinové foto

Mám ráda tu naší hospůdku...Je to místo, kde se všichni setkávají a míjejí. Mnozí se zde potkali poprvé a to dalo jejich životu určitý směr, někteří se zde potkali a víckrát už se to nestane a mnozí se zde potkávají i nadále. Irská hospoda. Malá, zapadlá hospůdka uprostřed temné ulice. Zelená fasáda a masivní dveře ale lákají už z dálky. Nově příchozí uvítá tmavé kamenné schodiště vedoucí kamsi a malá útulná místnost zahalená v šeru obláčků cigaretového kouře...

Chtěl bych

pryč odtud

co tady

akorát se plahočíme

jenže jsem slaboch

bojím se

sem otrok

svýho života

navždy

Jsem tak sám. Miluju a nenávidím zároveň. Nejhorší je, že musím žít sám se sebou. Pořád se jen ptají: „Co se ti stalo?“ Nic, sakra. Nic se nestalo. Děje se to. Něco. Nevím, co to je. Ale je to zatraceně blízko a žere mě to zaživa. Kdo mě takhle odsoudil? Šrouby v kyčlích, ségru na vozíku, mámu věčně v lihu a tátu v prachu. Proč já? „Jani, dám si ruma. Dík.“

Proč mi to ten mladík vlastně všechno vypráví? Nevím. Nedokáži ho pochopit, ale možná právě proto mi to říká. Nebudu odpovídat, jen poslouchat a to je to, co mu vyhovuje. Stejně zvláštní človíček. Rifle, výstřední tričko, rozvrkočené  vlasy a věčný úsměv na tváři. Ale ty smutné oči...

Proč sou chlapi takový

sobci?

Oni nikdy

nic

neobětujou

oni jen dokazujou svýmu

ubohýmu

přirození

že je stále

středem světa

 „Můžu si s tebou popovídat?“ zeptala se náhle a ani nečekala na odpověď. Má prý tři děti a manžela kurevníka. Nebije jí sice, ale dost na tom, že jí podvádí. Seděla tam tak sklesle, ve svých 45 letech s unavenou tváří i duší, ačkoli její vizáž dávala znát nedávnou krásu a vitalitu těla. A ty její nádherné oči! Velké, tmavé a hluboké, plné porozumění, teď však zvlhlé slzami. Je totiž zoufalá. Nemůže od něj odejít, protože příliš miluje své děti. Ale nenávidí jeho i sebe.

Je mi jí líto, ale lítost je ten nejhorší cit, co může být. Nemá to komu říct, a tak jsem šťastná, že jsem jí mohla posloužit jako zpovědník. I když ji nedokážu pochopit. Nikdo to nedokáže.

Čas se zbláznil

a nedopřeje ti být

šťastný.

Nikdy nebudeš

a ty to

víš

Seděl tady celý den a celou noc a jen vesele vyprávěl, bavil všechny okolo, rozhazoval rukama, byl nepřehlédnutelný. Krásný, mladý muž s černou kšticí a plnovousem, až úzkostlivě moderně oblečený, usměvavý, vtipný...prostě dokonalý mladý člověk. Ale uvnitř byl dítě. Toužil po ní, žil s ní, chtěl jí mít jen pro sebe, cítil potřebu být v ní a žít její život. Ale to mu ona nikdy nedá. Peníze si od něj bere ráda, ale jinak ho ignoruje, ponižuje, dělá z něj duševního chudáka a zoufalce. Tak ohromný talent zahodil jen kvůli ní. Psával krásné básně, texty písní, zpíval, hrál na kytaru, skládal si hudbu, ale to vše mu sebrala. Vzala mu úplně všechno a duši jí dal dobrovolně. Jenže ona o ní nestála.

Mám možnost ho pozorovat každý den. Sedí tady, dělá jak je šťastný, ale já vidím jen to, jak se ze dne na den mění, jak upadá, jak se jeho oči vrací zpět do hlavy, jak hubne, chátrá, pomalu umírá. Ona je totiž pro něj drogou, kterou nikdy nedostane. A není mu pomoci. V jeho očích vidím už jen zoufalství a ponížení. Už ani jiskřička naděje tam není.

I slunce

se mi

směje

Někdy chodí kolem mně úplně nesměle a nejistě, někdy zas bezostyšně přisedne a chrlí na mě své dojmy, pocity, svá moudra. Malý, vyzáblý mužíček s obrovskými kostěnými brýlemi na křivém nose a vytahaným špinavým svetrem. Je to parazit. Využívá lidi, kteří ho mají rádi nebo jim je ho alespoň líto. Nemá jinou možnost. Je těžce nemocný a bez peněz. Nejhorší je, že je si svého chování vědom, příčí se sám sobě. Býval to kdysi nadějný student, velmi chytrý, společenský. Ale pak se něco stalo. Nikdo neví, co to bylo, ani já ne. Nikomu nedal nic znát. Všichni ale vidí jen ty důsledky. Nenávidí se, se sebezapřením a hořkou ironií ubližuje všem těm, kteří jsou ještě shovívaví. A už nevěří.

Otravuje mě skoro každý den. Nedá mi ani na chvíli pokoj. Je to prostě člověk, který musí každého prudit, provokovat a dokazovat si na hlouposti ostatních svou povýšenost. Ale já už ho neřešim. Jen poslouchám, aniž bych ty jeho kecy vnímala, a usmívám se. Ale nedá se jen tak lehce oblafnout. Vidí do mě. Ví, co si o něm myslím a má výčitky sám ze sebe. Ale já vidím jen ty oči plné strachu...

Tak to jsou mé figurky. Nemusím si je fotit nebo jinak zvěčňovat, protože je vídám každý den a sami mě nechávají do sebe nahlédnout. Spojuje nás tohle ponuré a šedé místo, kde nikdo není šťastný. Ani já ne. Protože jsem jen zbytečná, i když krásně nalakovaná a opečovaná, dřevěná židle. A nikdy jim nebudu moct pomoci, nebo poradit, nebo jim koupit aspoň panáka nebo hodně ostrou žiletku... Můžu jen přemýšlet, jestli jsou šťastní a nebo už mrtví.