Smývání prachu ze svých pocitů.

...pro Kaju...

„ S tebou začalo Jaro! Tak dlouho jsem čekal, až přijde..“ podal ji ruku, aby zdůraznil, jak moc mu na těch slovech záleží. „ Jsi moje naděje, moje ztracená víra, moje nové závaží!“ V duši se mu mihl záchvěv smutku a strachu. Odmlčel se. Kolem přejel vlak. Rychle, s šíleným hlukem se ukázal a pak stejně i tak zmizel. Plastikový sáček šel po kolejích a narážel na jednotlivé pražce. Nikdy netušil, že na Hlavním nádraží běhají po kolejích krysy. Jsou dokonce tišší, než ten igelitový sáček. Reálné stíny, které děsí za kulturou nenasytné turisty. Na ruce cítil stále ten dotek té dlaně, které se ještě před nedávnou chvilkou vyznával. Byla tak hebká a důvěřivá. Cítil jak byla teplá a jak se třásla, při jeho slovech. Myslel je upřímně, když je vyřkl, ale teď si nebyl jejich náplní jist. Významy neznáme, říkal si. Neměl sílu myslet. Zářivka bzučela, točila se mu hlava a vlak už měl každou chvíli jet. „ Vím, že až budeš daleko, že Tě ztratím…“ znělo mu v uších. Byly to jeho vlastní myšlenky. Nezasloužíme se navzájem. Náhle se zvedla a beze slova odešla. Ani se neohlédla. Čekal, že mu dá polibek, že ho pohladí…Ale ona se jen rozběhla ke stojícímu vlaku a zavřela za sebou dveře..Je mi to líto, uvědomil si. Vlak se rozjel. Zůstala jen ta zářivka, igelitový pytlík a po tmě dovádějící krysy. Konce jsou začátky, uvědomil si a usnul….

---