Kam se vytratila lidskost?

KAM SE VYTRATILA LIDSKOST?

 

klon: „Klon je organismus vzniklý nepohlavním rozmnožováním, je geneticky zcela identickou kopií svého rodiče. Jako klon je též označována i populace klonů. Cílená tvorba klonů člověkem se nazývá klonování. Vzhledem k tomu, že i tělesné buňky podléhají mutacím, existuje určitá pravděpodobnost, že naklonovaný jedinec má oproti většině buněk svého původce jednu nebo několik málo zvláštních mutací.* “

 

                  Malá Miriam leží na teplé podložce v postýlce, která vzdáleně připomíná vypouklé akvárium a po stranách má několik otvorů, kterými jsou vedeny různé hadičky. Zdá se, jakoby spala, jenže ve skutečnosti bdí. Pouze má zavřené oči. Její pravé jméno ovšem není Miriam, nýbrž označení MH 2830/2900BRASIL**.

Místo, kde leží není inkubátor na nejnovějším kojeneckém oddělení v newyorské nemocnici, ale nejmodernější vědecké pracoviště celých Spojených států, určené pro výzkum, studium a pokusy na bezejmených lidských klonech (QETATOPECH). Člověk neznalý poměrů by se asi podivil nad tím, jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít, ovšem procházením lékařské i vědecké minulosti, by zanedlouho vypátral všechny vývojové etapy tohoto zcela nového, vědeckého oboru. Pro ty, kterým se nechce pátrat v knihovnách a archivech, nabízím stručný náhled do historie.

                 Na přelomu 2. a 3. tisíciletí začala nenápadná hra s genetikou zvířat, již předcházel dlouhodobý výzkum nepohlavního množení rostlin. Prvním větším úspěchem, a zároveň obrovským mezníkem, bylo naklonování ovce Dolly (r. 1997), která sice trpěla určitými nedostatky, zároveň však tato akce zbourala obavy ze samotného klonování živých tvorů. Došlo k naklonování dalších zvířat. Od této chvíle šel vývoj ohromně kupředu, lidé začali ztrácet ostych. Experimentovali víc a víc. Za účelem záchrany lidských životů, byly zanedlouho vyráběny náhradní vnitřní orgány pro lidi, trpící různými chorobami. Později, zhruba ve 23. století se začal na základě hlubšího poznání upravovat samotný genetický kód v tzv. primární struktuře ještě nenarozeného člověka. Po počátečních protestech i demonstracích obyčejných lidí se situace uklidnila. O těch pár osamocených výtržníků a rebelů se postaraly ve jménu vědy agenti tajných služeb nejvyspělejších zemí. Jistě, byly tu i celé protestující státy, ale co zmohly na někoho,  koho potřebovaly ke svému správnému fungování a kdo byl navíc mnohokrát vojensky silnější i bohatší než oni? Baštou odporu tak už zůstávaly jen velké společenství, bojující proti klonování.

Pak pokrok dospěl tak daleko, že po zemi chodili dva lidé stejného základu (r. 2703). Byli za nemalý obnos vystaveni pozorování vědců z mnoha různých oborů. Nyní je lidstvo tak daleko, že se neštítí provádět pokusy na naklonovaných lidech. Skoro nikdo se tomu již nepodivuje. Samotný vznik těchto podivných lidí, qetatopů, je vcelku jednoduchý. Z mrtvého člověka je odebrán bez vědomí jeho rodiny vzorek DNA, který je následně ve speciální laboratoři probuzen k životu. Takto vzniklý lidé jsou přechováváni v uzavřených zařízeních, jako je malá Miriam, jež střeží polovojenské jednotky zvenku a speciální monitorovací sytém uvnitř. Zde jsou qetatopové uzavřeni 24 hodin denně bez nároku na základní lidská práva. Nákladnost tohoto projektu je obrovská a místo polohy je z bezpečnostních důvodů přísně utajené. Veřejnost ví, že se tyto věci dějí. Čas od času se o nich dozvídají bližší informace z médií, ovšem vlády jednotlivých států si tyto zprávy bedlivě střeží a tak všechny všeobecně známé okolnosti jsou vytisknuty jen se svolením z nejvyšších míst.

                  Miriam, budeme ji tak pro zjednodušení říkat, vidí na každé oko jinak. Na levou stranu vidí dobře, ale pravé oko ji bylo uměle vysušeno a byla ji do něj vpravena jistá bakterie způsobující pozvolný rozpad sítnice. Věnuje se jí její pracovník a sleduje celý proces.

Účelem je zjistit, jak lidské oko u malých dětí zareaguje na nové vytvořenou agresivní bakterii. Hadičkami se jí do těla dopravují povzbuzující látky a hormony urychlující tělesný vývoj. Kromě výzkumných pracovníků jsou tu i pomocné ošetřovatelky vyškolené k péči o qetatopy. Dříve, nežli mohou být přijaty, procházejí 6 měsíčním výcvikem, který zakončuje jejich zdravotnickou kvalifikaci. Jejich úkolem je podávání stravy všem qetatopům, kteří nejsou napojeni na umělou výživu. Zároveň se s nimi baví, starají se o jejich fiktivní bezpečí, občas pro ně pořádají individuální program, protože jejich shromažďování do skupinek není žádoucí. Mimo to, zajišťují zdravotnickou péči.

                     Katrin Wilsová zde nepracuje dlouho. Přišla sem na doporučení své tety, která je tady zaměstnaná už několik let. Po ukončení kurzu sem nastoupila a od té doby uplynulo jen pár týdnů. Jako první začala pracovat na oddělení pro qetatopy do 5 let věku, ale když se uvolnilo místo u starší generace šla tam. Zdálo se jí, jakoby se u těch malých getatopků dívala na vlastní dítě, které má za nějakou dobu porodit svému příteli. Nejprve si myslela, jakou bude mít skvělou, dobře placenou práci. Vždyť teta si ji tolik pochvalovala a to byl také důvod, proč nastoupila právě sem.

Výběrovým řízením, vypsaným na uvolněnou pozici prošla bez problémů a po složení přísného slibu mlčenlivosti mohla začít pracovat. Robert ji sice zrazoval, ale vidina vydělaných peněz pro jejich děťátko byla silnější.

                     „Wilsová! Co tam děláš? Necourej se a pojď sem. Musíš píchnout injekce těm na trojce.“ zavelela přísně vrchní ošetřovatelka. Katrin poslušně šla, avšak uvnitř se v ní něco vzpíralo. Nemohla uvěřit tomu, že děti ležící uvnitř oddělení nemají stejná práva, jako děti lidí tam venku. Co na tom, že jsou tady na světě jakoby podruhé? Co na tom, že jsou jiní? Tyto a další nebezpečné otázky ji napadaly čím dál častěji a vkrádaly se jí i do snů.

Robert  pozoroval, že s Katrin není něco v pořádku. Byla roztěkaná a třebaže tvrdila, že se s ní nic neděje, viděl na ni, jak se u ní střídá neklid s podrážděností. Nejprve to sváděl na její postupující těhotenství, zvláště když to konzultoval s přítelem gynekologem, ale později mu to nepřipadalo tak jednoznačné. Katrin takřka nespala a do nové práce se vůbec netěšila. Dokonce mu připadalo, že tam chodí jen s největším sebezapřením.

                      Toho dne měla Katrin službu se starší ošetřovatelkou Michel. Zrovna ji skončil individuální program s TP 2805/2840 COLORADO a byla z toho docela rozrušená, neboť ji tento starší pán malinko připomínal svou vizáží jejího otce. Dokonce se i stejně usmíval, což v ní zanechalo silný dojem. Program s ním jí docela bavil, jenže to, jak byl fyzicky postižený a mentálně zaostalý, docela zacloumalo její psychikou. Avšak postižení qetatopové byli běžnou praxí a zdálo se, že se nad tím nikdo nepodivoval. V okamžiku, kdy Katrin skončila malá pauza s Michel, přičemž si šli obě vypít silnou kávu, dostala úkol jít zastoupit stálou ošetřovatelku na novorozenecké oddělení 1 A. Čekala, že to bude hrůza, ale na tohle to se opravdu nepřipravila. První oddělení A bylo plné růžovoučkých miminek, ještě nepoznamenaných výzkumem a práce ošetřovatelky byla stejná, jako práce zdravotní setry např. v kojeneckém ústavu. Katrině se až hlava zatočila a mimoděk si sáhla na vlastní břicho, v němž nosila Robertovo dítě. Zbytek své směny musela odpracovat zde. Bylo ji na zvracení při pomyšlení, nachystaného osudu pro tyto děcka. Při cestě domů musila neustále myslet na malá miminka. Bylo jí jich tolik líto!

Copak to vůbec jde, starat se bez výčitek svědomí o tyto mláďata, která čekalo celoživotní utrpení v tomto zařízení? Kam se to poděla lidskost?

                         Robert už jí čekal. Připravil pro ni kytici bledých růží a výbornou večeři. Usmyslel si, že dnes večer s ní bude mluvit o jejím problému ať už chce nebo ne. Po počátečních rozpacích se Katrin přece jen rozmluvila. Zapomněla na zábrany. Sice věděla o slibu mlčení, protože ji to pracovní kodex přikazoval, ale nemohla si pomoct.

Cítila se jako spoluviník všech těch hrůz, jakých se účastnila. Proklínala tetu, jenž ji práci doporučila, proklínala sama sebe, jak mohla něco takového vůbec přijmout. Nevnímala útěchy Roberta o své nevině.

Jakmile promluvila o skutečnosti, jenž ji den co den ovlivňovala i mučila zároveň, probudila v ní myšlenku, že to tak nenechá. Ať již je nynější rok 2902 nebo třeba budoucí 3100, nelze, aby se lidé takhle odlidštili! V tento okamžik nenáviděla celou společnost v níž žila. Nenáviděla sama sebe za neschopnost s tím cokoliv udělat. Plakala Robertovy v náručí a říkala mu všechno zubožených lidech, kteří nemají sebemenší naději na záchranu. To, co se kdysi dávno provádělo se zvířaty, nyní padlo na naklonované lidi. Patřila do určitého uskupení a za odpor nebo zradu by byla nemilosrdně zaplatila. Cítila se bezmocná. Tak sama, i když je Robert držel konejšivě za ruku.

„Musíš myslet na naše dítě Katrin“ říkal jí. Avšak její myšlenky se ubíraly stále jen jedním směrem. Již se rozhodla. Ten nápad v ní vzklíčil jako semínko zjara. Hned zítra v práci podá výpověď a pak kontaktuje organizaci STOPQETATOP. Nejradikálnější organizaci zaměřenou na boj proti klonování lidí, jenž má pobočky po celém světě a jen díky své velikosti a síle nebyla dosud politicky zničena.  To jí pošle svůj 5 týdenní příběh, i přestože jí za to určitě čeká soud. Jistě, mohla by vystoupit anonymně, leč jak by se pak cítila sama před sebou i před bohem? Zdálo se, jakoby pouze veřejné vystoupení a přiznání, mohlo alespoň trochu zmírnit její provinění. Nikdo, ani Robert se o její volbě nesmí dozvědět. Pak, co si svůj směr vnitřně přislíbila a odprosila boha za odpuštění, se mladé ženě nesmírně ulevilo. Mile se na Roberta usmála. Chudáček, myslel si, jak jí rozhovor s ním tolik pomohl. A vlastně ano! Vždyť jen díky němu dospěla k tomuto rozhodnutí. Teď dokud je ještě čas. Konečně se v poklidu vyspala. Zato Robert se ještě brzy nad ránem třásl nad tím, co se od milované Katrin dozvěděl. Druhého dne ji Robert po dlouhé době opět viděl veselou. To, že dnes podá výpověď v práci ho nesmírně překvalilo, ale byl tomu velice rád. Společně se dohodly, že až do porodu bude Katrin doma a společně se budou připravovat na příchod miminka. Konec konců Robertův plat nebyl nijak nízký a také měli něco našetřeno.

                       Uf! Máto za sebou. Poslední den v odporném zaměstnání se jí nesmírně táhl, ostatně jako celá týdenní lhůta po podepsání výpovědi. Hned zítra kontaktuje STOPQETATOP a poví jim vše, co ví, třebaže tím zpečetí svůj ortel. Součástí výpovědi bylo totiž ještě jedno stvrzení podpisem, o vědomí zákonného trestu, jenž by následoval při porušení doživotního slibu mlčenlivosti.

Zároveň s tímto podpisem dostala vyplacený tzv. “šek mlčenlivosti“ na 1000 dolarů. Měla z veřejného přiznání strach, ale svůj příslib splnit musí, přestože to bude mít katastrofální následky.

                       Robert opět postřehl změnu v jejím chování a zneklidnilo ho to. Dle jejího výrazu, vzdáleně připomínajícího vzezření dávných pilotů kamikadze, které viděl kdesi v muzeu, usoudil, že něco chystá. „Miláčku, děje se něco?“ obezřetně se Katrin zeptal. Teď, když věděl, co ji tak dlouho trápilo, cítil se k ní ještě více připoutaný. „Neměj obavy. Vše je v pořádku.“zlehka ho políbila na tvář, ale do očí se mu nepodívala. Tušil, že mu lže. Nevěděl proč, měl však nesmírnou touhu ji připomenout, že čeká dítě a musí být proto zodpovědná. Katrin ta výčitka nesmírně zabolela. Po dlouhém rozvažování si řekla, že se svým svědectvím počká až po porodu aby nijak neohrozila nenarozené dítě, na které se oba tolik těšili.

                      Katrin si zamyšleně hrála s půlroční Simonkou. Měla z dítěte ohromnou radost a k Robertovi byla vázána hlubokou láskou. Avšak přislib jejího svědectví se jí neustále vracel. Vnímala to, jako vyšší poslání. Jednoho rána zavedla Simonku ke svým rodičům a s odhodláním zavolala do organizace STOPQETATOP a s operátorkou na druhé straně si domluvila schůzku s jedním z řadových manažerů společnosti. Dny od onoho telefonátu postupně ubíhaly a na Katrin Wilsové nebylo poznat, že se blíží nějaký zlomový okamžik. Byla klidná milá, jako teď pořád. Ve středu 5.března vyprovodila Roberta do práce a následovně odvedla Simonku k rodičům. Pak se vypravila sama na očekávanou schůzku. Ta probíhala v parku, tak aby nebyli příliš nápadní. Katrina na dotaz Johna Hudlera, tak se ten člověk ze STOPQETATOPU jmenoval, odpověděla, že celý rozhovor může natáčet na diktafon a zároveň, že souhlasí se zveřejněním svého jména. Hudler byl jejím otevřeným svědectvím dokonale šokován i nesmírně ohromen a stále se ptal, kde našla odvahu vypovídat. Na to mu však odpovědět nedokázala.

                      Její zpověď vyšla ve čtvrtletním věstníku STOPQETATOPU 1.dubna a vyvolala děsivou bouři emocí po celých Spojených státech. Ihned po zveřejnění, byl na Katrin vydán zatykač. Její proces byl procesem všech lidí se svědomím a na výsledek neveřejného soudu čekaly se zatajeným dechem stovky lidí včetně jejich nejbližších. Dostala doživotí. Trestu smrti se vyhnula jen díky tomu, že má malé dítě. Nikdo z Katrininy rodiny její čin nepochopil. Dokonce ani Robert, který ji vždy rozuměl a chápal ze všech nejvíc. Katrin Wilsová uvězněná v pevnosti hanby národa, zůstala sama, ale s vědomím částečné vnitřní čistoty.

Věřila, že ji jednou rodiče Robert i Simona odpustí, avšak zatím bude muset nějakou dobu čekat. Leč nejvíc ji mrzelo to, že půlroční Simonu zklamala jako matka. To ji trhalo srdce, jako ostnatý drát, deroucí živé maso.

 

                                                       *          *           *

 

Výpověď Katrin Wilsové, 25leté bývalé ošetřovatelky, vzbudila ohromný ohlas. Nátlaky veřejnosti na jednotlivé vlády, požadující ukončení klonování, se mnohonásobně zvýšili. O padesát let později bylo klonování lidí mezinárodní deklarací zakázáno.     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

*zdroj http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/134636-klon

**M(Miriam)H(Halowová)2830(datum narození)/2900(datum úmrtí-odebrání vzorku)BRAZIL(místo původu)

 

 

 

 

 

 

 

 

---