Prášek nad zlato...

... a byla tma...

Slunce nadobro zmizelo. Není zatmění jako zatmění. Ano, takový zatmění samozřejmě neexistuje. Tak co se to, sakra, děje? Zmizelo něco jinýho...

Ale co..? Ale vždyť sem to už říkal! Zmizelo slunce. Ne slunce jako takový to co nám svítí do ksichtu v lavici u okna. Zmizelo moje slunce. Nenávratně. Nikdo nikdy nevěděl co se stane až slunce NEBUDE. Já to vim! Zkušení páni učení, nic moc extra to teda nebude. Ale jak se to všecko semlelo??

Depka je hrozná. Ale když se to stane jedinou náplní vašeho života, jste rádi za každou příležitost se pořezat. Pořádně. Nemá to cenu. Nedocílíte svého. Skončí to špatně. Neskončí to totiž smrtí. Skončí to koncem. Do člověka nacpou nějaký lidi z psychárny prášky, po kterejch se prej neudete chtít zabít. Antidepresiva. Děkuju. Ale existují věci silnější než kterýkoli prášek. Láska. Kdo nezkusil neuvěří. Ten krásný pocit kdy se těšíte až uvidíte tu tvář kterou tak milujete. Ne! Ale co se to děje? Jsem snad tak zpráškovanej že nepoznávám tu tvář? Když smícháte lásku a prášek vznikne naprosto neuvěřitelný mix. Mix pocitů nenávisti, hnusu, smrti, smutku. Deprese. Proč mi neřekli že prášky nejsou kompatibilní s láskou?! Potopili mě. Umírám. Nechtějte po mě vysvětlení. Chtějte po mě smrt.

I HATE MYSELF AND I WANT TO DIE