Fejeton

V době, kdy jsem chodil na gympl,  mi moje maminka koupila knížku fejetonů. Samozřejmě od Křesťana. Od té chvíle jsem se chtěl stát fejetonistou. Tehdy jsem si řekl, že to zkusím taky. Psát fejetony a být jako můj literární vzor. Dopisovali jsem si s Rudolfem Křesťanem a  psal jsem své vlastní pokusy o fejetony. Až do chvíle kdy mi poslal recenzi na můj článek Ondřej Neff – dnes můj kolega z Neviditelného psa.  Pamatuji si, že končí zvoláním, abych psal „jak mi zobák narostl“.  Má křehká pubertální duše si tuto zprávu přeložila, že nemá smysl  dál psát. A už vůbec ne fejetony. Pak jsem studoval medicínu a publikoval vědecké články. Na fejetony nebyl čas ani nálada. Jen občas jsem potkával svou !profesorku češtiny a vyhýbal se jejím otázkám, kdy zas něco napíšu.

Dnes se mi občas povede dát dohromady shluk písmen podobný fejetonu. Jsou to chvíle, kdy jsem sám na sebe obzvlášť pyšný. Jednou jsem se chlubil svým zanícením pro literaturu do telefonu příbuzným ve Francii. Ti byli upřímně  zděšeni: „Ty, lékař, a píšeš fejetony?!“ Nechápal jsem. Pak mi ale svitlo, když jsme si vysvětili, co to fejeton je. Přesněji, co to fejeton znamená ve francouzštině. Fejeton sice z francouzštiny pochází a to od   výrazu feuille neboli lístek, jak ochotně zdůrazňuje každá encyklopedie. Člověk by čekal, že si svůj význam i udrží. A on ne! Francouzský výraz feuilleton dnes označuje telenovelu! Pokud se začnou mé literární výtvory přibližovat mýdlovým operám, tak mi to prosím taktně naznačte. Neurazím se! Jen se přestěhuji se do Caracasu nebo Maracaiba, abych byl blíže svým hrdinům. Snad se mi   konečně  povede literaturou zbohatnout!

Ani v angličtině to nemá fejetonista lehké. Obědval jsem nedávno s jedním Britem.  Ptal se mě na mé záliby. Hned jsem na sebe napráskal, že kromě miliónu dalších věcí taky píšu. Hlavně fejetony. Tvářil se nechápavě. Tak jsem mu vysvětlil, že fejeton je publicistický útvar, typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou. Používá se v něm nadsázka, hyperbola, popřípadě i ironie. To není ze mě, ale z webu Ostrovský Smajlík. Angličan trval na svém - prý píšu anekdoty.  Aspoň v angličtině to údajně  anekdoty jsou. Bránil jsem se, že anekdoty jen vyprávím, ale nepíšu. Nedal se odbýt. I dvoustránkový fejeton je v angličtině anekdota. Trochu mě to zklamalo. Fejeton není ani anekdota a už vůbec ne telenovela.

Vypadá to, že nikdo moc netuší, co to fejeton vlastně je. Napadlo mě, že fejeton je slovní nohejbal. Takové naše „čehúnské špecifikum“! Slova lehounce  létající ve vzduchu a dopadající na papír. V některých životních obdobích bych ale fejetony psát nesvedl. K psaní fejetonů je zapotřebí lehká mysl, kdy myšlenky samy kloužou na papír nebo do klávesnice. Fejetonista hledá problémy, kde zdánlivě nejsou. Na rozdíl od hnidopicha v nich vidí zajímavou zápletku a snaží se o pozitivní až absurdní vidění světa.  Třeba v tuhle chvíli se fejetonista zaraduje, protože zavadil o virtuální problém: slova klouzající na klávesnici.  Dřív jsem  dopisy a literaturu psal perem nebo propiskou. Jsem taky členem Pen – friend clubu v Dublinu. Neměl by se  dnes tento klub přejmenovat na  Keybord – friend  club? Většina členů si beztak dopisuje přes počítač. Jak může přetrvávat v angličtině výraz pen-friend? Není na čase zjednat nápravu? Fejetonista si všimne něčeho,  na co se všichni dívají a jen málokdo to vidí.

Po vydání jednoho svého povedenějšího dílka jsem se z ješitnosti  snažil zjistit, kam až jsem se dostal na pomyslný žebříček fejetonistů. Zvolil jsem si  vyhledávač Gogole a  našel svůj výtvor až na 3. straně (dnes už na 4.)! A to mě přečetlo nějakých 6 tisíc lidí! Rudolfa Křesťana – synonymum fejetonu -  jsem na prvních deseti stranách vůbec nenašel! Co je však horšího, hodně textů označených jako fejetony se fejetonům moc neblížilo. Trochu překvapivě se již na prvních stranách zmíněného vyhledávače  umísťují fejetony školní. To aby další generace studentů měla co opsat. Nemám jim to za zlé.  Učitelé s železnou pravidelností zadávají každý rok do školních písemek  témata „hromadná doprava" a „den blbec“. V tomhle málokdy zklamou. Neznám hrůznější téma k fejetonu než „den blbec“. Vyskytuje se v něm drnčící budík, úder hlavou o poličku při prudkém vstávání, opaření čajem i úprk za ujíždějícím autobusem. Školní fejetony pak víc připomínají onu anekdotu než skutečný fejeton. Některé názvy článků - například kontrolní slohová práce (fejeton) - ani moc nadhledu neslibují.  Možná sami učitelé moc netuší, co to fejeton je.  

 Fejeton má jednu zvláštnost - zatímco u odborného článku a někdy ani u beletrie nelze poznat charakter autora, u fejetonu je to jinak. Nedostatek nadhledu a vtipu neokecáš. Fejetonista je hravý a  dobrý fejeton je okno do duše. Typického fejetonistu si představuji jako vlídného člověka, který má rád lidi a život. Pochybuji, že by někdo z fejetonistů byl masovým vrahem nebo krutovládcem. Nějak se mi to neslučuje s fejetonem.  Lidé mají fejetonisty rádi, ale málokdy si je volí jako své vůdce. Ve fejetonu chybí agresivita i  škarohlídství.  Aspoň v tom pravém fejetonu. Svět, kde by vládli fejetonisti by byl určitě laskavější. Ale fejetonisti mají jiné starosti. Třeba já zrovna přemýšlím, jestli se můj fejeton o fejetonu dostane díky četnosti slova fejeton trochu výš na žebříčku fejetonů!  Pak taky musím oponovat Neffovi. Nemůžu psát fejetony, jak mi zobák narostl. Tak totiž mluvím. Fejetony píšu, jak jsem si klávesnici koupil, my dear keyboard friend!