Průvodce pro chodce

Když procházíte jako náhodný chodec tou pravou uličkou, nemůžete si nevšimnout takového menšího kamenného sloupku na chodníku. Ostatně, stojí tam tak nešťastně, že nevšimnout si ho by asi bylo nanejvýše nešťastné. Každý slušný náhodný chodec odtamtud dychtivě zamíří vlevo nahoru, po široké osvětlené ulici na náměstí všech slušný náhodných chodců, kde se to takovými jen hemží. Jenže vy tam nepůjdete, chodíte tou ulicí každý den a už vás to ani trochu nebaví. Vydáte se vpravo, do méně osvětleného průchodu, který se vám zdá na váš vkus trošku ponurý, ale příjemně tajemný. Ještě jste tam nikdy nebyli a to je co říct, vy se v téhle čtvrti vyznáte jako málokdo.

            Zpočátku vás překvapí, jak málo je tam světla. Trochu zamžouráte, abyste se rozkoukali, ale v tom okamžiku toho ihned litujete, protože v pochmurném rohu pod okapem zahlédnete cosi tak nevýslovně ošklivého, až vám z toho naskočí husí kůže. Odvrátíte rychle pohled, než uvidíte víc než byste rádi a zrychlíte, abyste už odtamtud byli pryč. Průchod však náhle končí u dřevěné brány. Ještě vám trochu přechází mráz po zádech, když čtete tu nejklasičtější ceduli: „Neparkovat, vjezd!“. To vám zvedne náladu, protože konfrontace s moderní realitou konečně odvede vaše myšlenky od nedávného znepokojivého objevu. S novou energií bránu otevřete a co uvidíte, vám vyrazí dech. Jen letmo vám hlavou proběhne kdesi příliš hluboko zakořeněná zásada týkající se nechození za cizí dveře a vy jdete nadšeně dál. Teď si teprve plně uvědomujete, co všechno jste o světě kolem nevěděli a to je co říct, vy se v tom našem světě vyznáte jako málokdo.