Potrhanej hořící papír a tma

Jsem tady. A třeba se najdu... Píšu teď čím dál tím víc zase... Jako jsem dřív psala všude možně po sešitech, křičím teď na lidi, metám po nich spousty písmen- sebe samu v těch slovech....., kdežto většina z nich pouští jen fráze- jako kapři bubliny vzduchu do vody.......

Jenže já nejsem kapr- nevím, co jsem, ale kapr ne.

Spousta energie, síly....... sedím tu a propadám se do sebe a volám samu sebe skrz druhé. Nefunguje to....., tak jdu ven a na koncertě zažiju všechno... touhu, vášeň, blízkost, uvolnění, klid, mír a zase ten tlak v hrudi....., není tam koho znásilnit, ani ke komu se přitulit, tak jen kývu hlavou a objímám svá kolena... venku tančit sama a pohrávat si s okrajem dlouhé, lehoučké, modré sukně....... a zase ta podivná plíživá ztuhlost a samota....... Nesejde mi na něm, vím, že ne- včera po koncertu mi nesešlo, i když psal mile, že ho těší, že jsem se zbavila dalšího bloku........ jen jsem měla chuť být s ním divoce..... tančit, milovat se, nebo jen jiskřit si očima....., ale nepotřebovala jsem ho- když jsem měla silný pocity i uvolnění z tý hudby... už ne..........

Kde jsou mý sny, ukrytý, roztrhaný jako kousky papíru, rozmáčený, seděj někde na dně pod tím obrovským balvanem, co se tak těžko odvaluje- a sotva se to povede na chviličku úplně, nenápadně zase zapadne na svý starý místo. A sedí.

Nemá to cenu někam chodit, a přece jo..... Musím někam na koncert, někde zpívat a skákat..... jenom asi nemám na to žádný dost divoký lidi. Kde se schovávaj, že jsem takový potkala za život jen dva??

A práce mě vyčerpává- disciplína- nemám na ni...... ještě jsem na tu čakru nepokročila....... a když jsem bez ní, užírám se sama sebou, stravuje mě ta síla- jako plamen, který mě spaluje uvnitř, když nenalézá právě lepší objekt..... Ty jsi byl tím objektem....., ale ne podmínkou, toho ohně- to vím.....  Jen spojit dva plameny bývá jednoduché... rozdmýchat navzájem v sobě to, co doutná tak těsně pod povrchem. Taky hledáš, vím, že sám sebe.., snad líp Ti jde zapomínat na prázdnotu- v dešti.., hudbě..., tanci..., fotbálku a marjánce..... doufám, že nic moc víc nebereš- nic  nebezpečnýho a ne moc často.........

Utopit se v sobě..., nebo v něčem, to pomáhá jen na chvíli. A stejně mi to teď nemůže jít jinde než na koncertech a někam zajít tančit....., když Ty už se spaluješ jinde...........

Kdo jsem? Nebo co je to za tělo, za mysl, kterou proudí ta síla..... co tu dělají, neumí s ní zacházet... ničí je........... Neovládaná, dělá si, co se jí právě zachce....... Hoří, ... hoří a hřeje, nebo pálí, spaluje na popel všechna předsevzetí a pak se mění ze světla v temnotu a není kam dál jít, jen se topit v té černé prázdnotě, kde nikdo není a křičet, křičet a volat někoho...... na chvíli vykouknout ven potom, z popela se křísit, křesat a foukat do plamínku, který se rozzáří a brzy sálá všude kolem, aby ho za chvíli zase pohltila temnota, ve kterou se plynule promění... a tak pořád dál a dál..............