Beznázvová

Slova, slyším to znova a znova,
někdy prázdná, jindy "plná".
Každý den jdou mi do uší,
někdy ani sama netuším,
co se za nimi skrývá
a chytá mě z nich schíza,

Potmě někde pod javorem,
nebe zakryté pod dekorem,
z mraků narvaných vodou
každou chvíli děšťové kapky padat budou.

Zem se otřásá pod zvláštní hudbou,
sevřené atomy vody už z nebe kapou.
Strom pod lijákem otřásá se
a já v sobě objevuji sílu.... zase?

Z cigarety stoupá dým.
Rozléhá se zvuk tamburin,
je slyšet smích,
jsem z toho na trních.
Černí koně uvěznění v bílých saních
a z nebe začíná padat sníh.
Padají z něj ledové vločky
a černí harvani kolem mlčky
svými křídly víří vzduch,
z dáli je slyšet ruch.

Někdo zpívá Krylovu báseň
a já v sobě cítím bázeň.
Dusot koní přichází blíž a blíž,
už je mi zima na obtíž.
Hvězda padá níž a níž,
její svist z dálky uslyšíš.

Skrývá se ve mně touha,
paprsek Slunce
nebo svíčka pouhá,
kape ke mně lehce.

Pod deštníkem z javorových listů
obracím svůj zrak k známým místům.
Mám v sobě stud a snad vztek
v hloubi duše cítím brek,
snad mi vlhnou oči
a indiáni střílí z kuší.
Sviští střely, šípy,
dáma mění kožichy.

Kachle a schody z mramoru,
vedou někam nahoru.
Do nebeských výšin snad,
cítím svého srdce tlak.
A to srdce, živá pumpa
někde vzdadu... žába kuňká,
přesně do rytmu
zpívá podle svých snů.

Ten můj sen je o louce,
kde v nedalekém potoce
živě voda šplouchá
těžce se ze šatů soukám.
Svěží voda chladí moje tělo,
ale ze skal duní dělo,
země se otřásá,
potok zurčí...
Já jsem je osamocená...
A bolest ze sebe křičím...

---