Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Jedna z povídek z mého šuplíku. Je trochu delší než je tu obvyklé, ale snad mě neukamenujete.
Všechny kamery sledovaly stejný obraz. Obrovský kolos na oběžné dráze se připravoval ke startu. V této lodi se plnil dávný sen lidstva, cesta k jiným hvězdám. Dvacetileté úsilí všech národů Země se vyplatilo. Na vesmírné stanici se zrodilo největší dílo všech dob. Generační loď, která bude na cestě několik staletí. Posádka byla vybírána a cvičena z elity všeho lidstva. Celá loď se podobala malému státu. Každý měl svůj úkol a svoji práci, kterou musel splnit. Celé rodiny našly svůj nový domov na lodi již rok před startem. Nyní bylo konečně vše připraveno.
„ A již zbývá jen pár vteřin,“ prohlašoval nadšeně komentátor.
„ Odpočítáváme, tři, dva, jedna, start.“
Kamery zvětšily detail trysek motorů. Vytryskl z nich jasně modrý plamen plazmového pohonu. Po dlouhých vteřinách začal být konečně znát pohyb. Oproti stojící konstrukci orbitální stanice bylo vidět, že se nástavby lodě začínají pohybovat. Posun byl dlouhé minuty velmi špatně znatelný, ale poté začala rychlost růst geometrickou řadou. Zamířila na oběžnou dráhu kolem planety. Loď opsala polovinu oběhu Země, a když překonala druhou kosmickou rychlost, zamířila do vesmíru.
Ještě dlouhé hodiny probíhal přímý přenos odletu a nekonečné rozhovory se členy posádky.
Poté, co již bylo zpoždění spojení až příliš znatelné a nepříjemné, ukončil vysílání na všech kanálech kapitán lodi legendárním rozloučením: „Naši potomci se setkají. Sbohem, Pozemšťané.“
O sto padesát let později…
„ Co mi to tady ty zasranej kráme vykládáš?“ zařval jsem vztekle a dvakrát do pultu pořádně kopnul.
„ Ještě jednou ti opakuji, že jsme se po skoku vynořili v neznámé části vesmíru.“
Teď už mě to ale dorazilo. A lidský typ vyjadřování počítače mě naštval ještě víc. Měl jsem si dát poradit a nechat strojové nastavení. Teď mi to připadalo, jako by se mi ta bedna smála.
„ Doprdele, moc dobře víš, že nemáme moc času a ty sračky v nákladovým prostoru nebudou k ničemu. Tak koukej pohnout tou svou křemíkovou prdelí a najdi nějakou známou hvězdu.“
„ Času máme přesně deset dní. Jinak pro tvoji informaci, moje obvody nejsou z křemíku, ale jsou založeny na organické bázi. Jak jsem ti již třikrát řekl, ani jedna hvězda v žádné části spektra neodpovídá jediné katalogizované hvězdě. Mohu připustit jen to, že se pravděpodobně nacházíme v naší galaxii, ale v její neprozkoumané části.“
„ Tak to jsem úspěšně v prdeli,“ pronesl jsem věcně a posadil se do křesla před pult.
„ Hmmmmm,“ ozvalo se z počítače.
Nevěřícně jsem otočil hlavu k monitoru. Ta mašina si ze mě vážně utahuje. To nic nemění na mé nezáviděníhodné situaci. Nevím, kde jsem a náklad, do kterého jsem dal všechny peníze, dlouho nevydrží. Teď už jsem pochopil, proč je na něm tak vysoký zisk. Nikdo ho nechce vozit.
„ Vzdálenost k nejbližší hvězdě a její parametry. Doufám, že ses už namáhal je zjistit,“ pronesl jsem otráveně směrem k monitoru.
„Náhodou jo. Vzdálenost deset světelných let. Třída žlutý trpaslík, jeden a půlkrát větší než slunce. Velmi vysoká pravděpodobnost výskytu planet. Třeba ji pojmenují po tobě…“
Jízlivost poslední věty jsem raději přeslechl a rozkázal: „ Vypočítej hyperprostorový skok. Místo vynoření, dvě světelné hodiny od hvězdy.“
„A hlavně rychle,“ dodal jsem.
„Už se na tom pracuje. Za pět minut to bude hotovo,“ ozvalo se od monitoru.
Přemýšlel jsem, co budu dělat s nákladem. Šlo o potraviny pro labužníky, něco jako pozemský kaviár. Na převozu nákladu byl vysoký zisk, ale zároveň obrovské riziko. Zboží nevydrželo příliš dlouho a v případě poruchy nebo zdržení se chutná poživatina měnila v hrozně zapáchající močku. Navíc po překročení kritické doby se z vajíček začaly líhnout malincí broučci, kteří smrděli tak, že pozemský tchoř by zezelenal závistí. Nešťastnému majiteli lodi většinou nezbylo nic jiného, než nechat loď někde ve vesmíru, protože ani v továrnách na šrot to nikdo nechtěl. Asi budu muset odhodit celý nákladový prostor, jenže to mě úplně finančně zruinuje.
„ Výpočet je hotov, mám startovat ?“ přerušil mé myšlenky počítač.
„ Jo,“ odpověděl jsem nevrle.
„ Mohl by ses připoutat nebo to s tebou praští o pult a umažeš mi klávesnici od krve,“ odpověděl počítač.
„ Hele, ty hnusnej kráme, jestli mě budeš takhle štvát, tak se neudržím a rozsekám ti tu tvoji klávesnici na kusy,“ rozeřval jsem se rozzuřeně.
„Beru tvoje stanovisko v potaz, ale to nemění nic na situaci, že by ses měl připoutat,“ setřel mě počítač.
Rezignovaně jsem se svalil do křesla, ze kterého jsem vystartoval po minulé větě a připoutal se.
„Budu ti říkat Držko!“ pronesl jsem s lehkým úsměvem na rtech.
„ Proč ne.“
Ach jo, asi se z toho zblázním. Ta bedna se mě chce určitě zbavit. Programátor byl, až příliš důsledný. Hned, jak se dostanu zpátky k civilizaci, nechám to předělat zpátky na strojové vyjadřování.
Kdybych místo toho drahého nákladu raději koupil update hvězdného katalogu, možná bych teď věděl, kde jsem.
Podíval jsem se na display, kde se odpočítával čas do skoku. Tři, dva, jedna… zatmělo se mi před očima a ztratil jsem vědomí.
„ Jak já to nesnáším,“ brumlal jsem si naštvaně a držel se za spánky. Hyperskoky nebyly příliš příjemné. Existovaly sice přístroje na utlumení nepříjemného působení na organismus, ale byly moc drahé.
„ Tak ozvi se Držko, je tady něco zajímavého ?“ promluvil jsem ještě dosti zkroušeně směrem k pultu.
„Velice zajímavého.“
„Tak mluv a nenapínej mě,“ vyštěkl jsem nervózně.
„Je tady nějaká loď.“
„Co ? To mi říkáš teprve teď !“ vykřikl jsem překvapeně a chtěl vyskočit z křesla. Pásy mě ale zadržely. Kvapem jsem se snažil je rozepnout. Čím více jsem byl nervózní, tím míň se mi to dařilo. Konečně. Rychle jsem skočil k vysílačce a zapnul ji.
„ Jak je daleko ?“
„ Jeden milion kilometrů a nějaké drobné.“
Nastavil jsem dva miliony a odvysílal žádost o pomoc a udání polohy. Teď jsem si teprve uvědomil, že ani nevím, co je to za loď.
„Ukaž mi ji na monitoru s maximálním zvětšením.“
Na monitoru se objevila loď ve tvaru vejce.
„ Co to je za slepičí vajco ?“ zabrumlal jsem překvapeně.
„ To není slepičí, ale spíše sloní. Ta loď má dvacet kilometrů na délku a deset na šířku,“ šokoval mě Držka.
„Ehh, cos to říkal ? Nic tak velkýho neexistuje,“ zahuhlal jsem ohromeně.
„ No, vypadá to, že asi jo,“ vyvrátil mé tvrzení počítač.
„ Podívej se do katalogů, co je to za pekelnej koráb,“ odpověděl jsem a nevěřícně koukal na monitor. Odpověď na mou žádost o pomoc nepřicházela. Začínal jsem mít neblahé tušení, že tahle loď mě asi nezachrání.
„ Našel jsem ji,“ ozval se Držka.
„ Tak povídej, doufám, že máš dobré zprávy.“
„Je to generační loď, která odstartovala ze Země před sto padesáti lety. Byla to první loď s plazmovým pohonem. Tenkrát to byla absolutní novinka. Poslední spojení se uskutečnilo před sto lety, těsně před vynálezem skokového pohonu. Od té doby je poloha lodi neznámá,“ podal počítač základní informace.
„ No, teď už neznámá není,“ poznamenal jsem ironicky.
„Ale jestli nemají skokový pohon, tak se do těchto míst museli dostat normálním prostorem. A o tom musejí být v palubním počítači záznamy. Kdybych se tam dostal, nebude problém zjistit, ve které části galaxie jsme,“ uvažoval jsem nahlas.
„ Asi ti nic jiného nezbude, protože tvoje zpráva byla odvysílána již třikrát na všech frekvencích. Bez odpovědi,“ potvrdil mé domněnky Držka.
Při té představě jsem se otřásl. Co tam asi najdu? Hromady mrtvol? Prázdnou loď? Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a pohled na krev mi nedělal zrovna dobře. Ale při představě odporného zápachu řinoucího se z nákladového prostoru jsem udělal jasné rozhodnutí.
„ Tak dobře, půjdu do toho. Držko, vezmu si vysílačku, kterou ti pošlu palubní deník. Dokážeš to přelouskat?“
„ No dovol. Jasně, že dokážu. Sto padesát let starý počítač není žádný problém.“
„ Nemáš náhodou někde v katalozích plány té skořápky?“ zeptal jsem se zvědavě a trochu s nadějí.
„ Náhodou jo, ukážu ti na monitoru nejrychlejší trasu k centrálnímu počítači. Už jsem vytipoval nejvhodnější místo k přistání. Sedneme ke třetí přechodové komoře. Jestli nepůjde otevřít, otevřeme laserem plášť lodi a utěsníme s tlakem v naší lodi. Tím neohrozíme atmosféru uvnitř. Až se budeš vracet, nezapomeň pořádně zavřít druhé dveře komory,“ řekl Držka a na monitoru se objevil plán lodi.
„ Souhlasím, ale v žádném případě se atmosféra z toho vejce nesmí dostat do naší lodi. Třeba tam byla nějaká epidemie. Vezmu si skafandr a nějakou zbraň. Radši,“ odpověděl jsem souhlasně a díval se přitom na plán.
Cesta byla relativně jednoduchá. Po vstupu do přechodové komory budu v hangáru číslo tři. Tam je to přímo naproti k hlavnímu schodišti. Výtahy asi fungovat nebudou. Na velitelském patře je to chodbou doprava a rovně. No, a budu přímo před velínem. Vypadalo to jednoduše. Až moc jednoduše. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že to nebude jenom tak.
Vytáhl jsem ze skříně lehký skafandr a laserovou pistoli.
Na druhém monitoru jsem pozoroval přistávací manévr. Držka zase nebyl tak k ničemu. Ještě si to přeprogramování musím rozmyslet. Jemné drcnutí potvrdilo dokončení přistání.
„Dveře komory se podařilo otevřít universálním signálem. Alespoň nouzové zdroje energie fungují. Jinak se nedají zaměřit žádné velké energetické emise. Ta loď je pravděpodobně uvnitř mrtvá,“ zaznělo mi ve sluchátkách helmy skafandru.
„ Dík za optimistickou vizi,“ odpověděl jsem otráveně. Začal jsem pociťovat strach. Velký strach z neznámé katastrofy, která postihla tuto loď.
„Ať jsi neustále na příjmu, kdybych tě potřeboval,“ promluvil jsem do mikrofonu a snažil se trochu sebrat.
„ Víš, že na mě je vždycky spoleh,“ zazněla odpověď.
Pomalu jsem lezl po žebříku do přechodové komory. Když jsem byl uvnitř, snažil jsem se dodat si trochu odvahy. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a otevřel druhé dveře. Ty se zasunuly do stran a před mýma očima se naskytl pohled na otevřenou komoru generační lodi.
Pomalu jsem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Komora se automaticky zaplnila vzduchem. Přístroje na skafandru ukazovaly, že je v pořádku, ale přilbu jsem se sundat neodvážil. Znovu jsem se zhluboka nadechl a zmáčkl páku výstupních dveří. Ty se s hlasitým skřípáním začaly otevírat, ale v půli zůstaly stát.
„ Sakra, to pěkně začíná. Jak se teď dostanu zpátky?“ zaklel jsem hlasitě.
„Co se děje?“ chtěl vědět Držka.
„ Výstupní dveře zůstaly v polovině zaseknuté,“ odpověděl jsem.
„ Tak ten otvor zavaříme kusem nějakého železa,“ navrhl počítač řešení.
„ To není špatný nápad,“ uznal jsem a znovu potvrdil moje přesvědčení o tom přeprogramování.
Opatrně jsem vstoupil do hangáru. Celá obrovská místnost tonula v šeru. Jen nouzové osvětlení vydávalo slabé červené světlo. Kam jsem dohlédl byl hangár prázdný. Začala se mi třást kolena. Dveře ke schodišti byly naproti komoře. Pomalu jsem se vydal přes hangár. Vnější mikrofony nepřenášely žádný zvuk kromě mých kroků, které se ozývaly prázdnou místností. Mé oči si pomalu začaly zvykat na tmu. Už jsem viděl mnohem více detailů.
Po podlaze se všude povalovaly kusy plechů a nářadí, všechno již chyceno korozí. Muselo to tu ležet už spoustu let. Moje kolena postupně zvyšovala frekvenci klepání. Musel jsem na chvíli zastavit a trochu se uklidnit.
„ Klídek ,“ říkal jsem si.
„ Tady tě nemá co sežrat,“ přidával jsem si odvahy, ale moc jsem tomu nevěřil.
„ Cože?Jak?Proč?“ ptal se Držka.
„Toho si nevšímej,“ odsekl jsem naštvaně, ale v duchu jsem byl rád, že tu nejsem úplně sám. I když ten někdo byl jenom počítač.
Už jsem zase pokračoval v chůzi. Za okamžik jsem spatřil zeď, která se vynořila přede mnou ze šera. Po chvíli jsem uviděl i dveře, které jsem hledal a nadšeně přidal do kroku. Následovalo obrovské zklamání. Dveře nešly otevřít, protože je nějaký dobrák zavařil.
„No, tohle snad není pravda. Kterej idiot mohl zavařit dveře k hlavnímu schodišti,“ začal jsem hlasitě nadávat.
„Ten idiot k tomu asi měl vážný důvod, měj se na pozoru,“ varoval mě Držka.
Raději jsem vytáhl zbraň a odjistil ji.
„Dá se to nějak obejít?“ zeptal jsem se.
„ Asi dvacet metrů napravo by měly být dveře. Když projdeš místností, dostaneš se do chodby, která oklikou vede ke schodišti z druhé strany,“ informoval mě počítač.
„Doufám, že taky nebudou zatarasený,“ nadával jsem ještě. Udělal vpravo bok a hledal spásné dveře. Za chvíli jsem je objevil. Když jsem se nějakou dobu pral s klikou, zaskřípalo to a dveře povolily. Pomalu jsem je otevřel a mžoural do tmy. Začínal jsem něco rozeznávat, nějaké červené body, co to může být ….
„Hee,“ zařval jsem zděšeně, chtěl jsem uskočit od dveří, ale zakopl jsem o vlastní nohu a upadl na zadek. V nárazu jsem zmáčkl spoušť pistole. Paprsek prolétl do místnosti a následovala jasná exploze, která ozářila celou místnost. Udiveně jsem civěl na trosky robota, z nějž sršely jiskry. Místnost byla plná robotů, kterým červeně světélkovaly čočky kamer. Stáli zcela nehybně, pravděpodobně již byli dávno bez energie. Tohle byla místnost, kde čekali na svou práci.
Začal jsem se hystericky smát.
„ Tohle snad není možný. Málem jsem se posral strachy,“ ječel jsem jako šílenec.
Zmlkl jsem. Snažil jsem se dát se trochu dohromady. Pomalu jsem vstal zpátky na nohy. Hlasitě jsem oddechoval, srdce mi silně tlouklo a v krku jsem měl knedlík.
„Jestli to takhle půjde dál, trefí mě mrtvice a budu mýt po starostech,“ říkal jsem si pro sebe už mnohem klidněji.
„ Co se tam stalo ?“ ptal se Držka.
„ Jenom jsem zakopl o vlastní nohu,“ odpověděl jsem.
„ Hmmmm.“
„ To znělo jako by sis myslel, že jsem vůl,“ komentoval jsem naštvaně jeho odpověď.
„ Já nic takového neříkal.“
Raději jsem už neodpovídal. Nemělo cenu se s tou bednou hádat. Stejně mě vždycky převezl. Pomalu jsem vykročil do místnosti. Opatrně jsem procházel mezi roboty. Na druhé straně jsem nalezl chodbu, o které mluvil Držka. Zrychlil jsem a procházel chodbou. Po stranách bylo spousta dveří, ale raději jsem je nechal bez povšimnutí. Došel jsem až ke křižovatce, kde jsem zůstal stát a naslouchal. Nic však nebylo slyšet jen moje nervózní oddechování. Dal jsem se šerem doleva a za okamžik již byly ve tmě vidět obrysy dveří. Konečně schodiště. Byly otevřené. Rozeběhl jsem se a pozoroval blížící se cíl. O něco jsem zakopl a rozplácl se na podlaze. Chtěl jsem zbrzdit pád, ale ruce mi uklouzly po něčem slizkém na podlahu. Narazil jsem přilbou na zem, až to zapraštělo.
„ Doprdele, o co jsem to zakopl. A co to tady je na zemi. Že by nějakej olej nebo co?“ huhlal jsem omráčeně a pomalu se otáčel ve směru domnělé překážky. Vší silou jsem potlačil dávení, když mi došlo, o co jsem zakopl. Na zemi leželo lidské torzo. Bylo již v silném stádiu rozkladu. Od pasu dolů bylo úplně ožrané, pravděpodobně od krys. Jedna noha chyběla, jak jsem záhy zjistil, ukopl jsem ji při pádu a zapletla se mi mezi nohy. V panice jsem po čtyřech lezl pryč a snažil se zbavit kostí zapletených mezi chodidly. Ruce mi klouzaly po mazlavé podlaze a znovu jsem se svalil na bok. Bojoval jsem s nevolností. Mít nablito ve skafandru, není nic příjemného. Vzal jsem umrlcovu nohu za stehenní kost, která vyčuhovala z hnijícího masa a s odporem ji odhodil směrem k tělu. Po dopadu hlasitě začvachtala. Hystericky jsem ze sebe stíral zbytky tlejícího masa i s velkým množstvím červů silných jak malíčky. Zvratky se mi vyhouply až do úst, ale rychle jsem je zase spolkl. Za hlasitého hekání jsem lezl od mrtvoly. Snažil jsem se uklidnit, ale hluboké oddechování nepomáhalo, navíc jsem se bál, že se pozvracím. Když jsem byl dvacet metrů od mrtvoly, opřel jsem se o zeď. Začalo mi docházet, že tu nemůže ležet dlouho. Maximálně měsíc. Ale co ho zabilo. Zemřel přirozenou smrtí nebo něčí rukou?
„ Co se stalo ?“ byl zase zvědavý Držka.
„ Zas jsem zakopl,“ zavrčel jsem.
„ Opět o svoji nohu ?“ ptal se počítač.
„Tentokrát to byla třetí noha,“ plácal jsem ještě v šoku.
„ To jsem nevěděl, že si takovej kus chlapa,“ dorazil mě Držka.
„ Cože? Co?“ ptal jsem se a přemýšlel o dvojsmyslu poznámky. Když mi to došlo, raději jsem nereagoval a vrátil se myšlenkami k mrtvole. Sbíral jsem odvahu k tomu se vrátit a prozkoumat pořádně torzo. Nakonec jsem vstal a pomalu se vracel k tělu. S odporem jsem se naklonil nad torzem. Dvě díry v hrudníku byly zcela výmluvné. Toho muže někdo zastřelil nějakou starožitností. Byl jsem trochu ve výhodě, protože jsem měl termickou zbraň. Moje pistole přesahovala co do ničivosti všechny střelné zbraně. Ale ještě nikdy jsem nikoho nezabil a nevěděl jsem, jestli to dokážu. Raději jsem se otočil a šel ke dveřím. Nyní se musím dostat do velitelského podlaží. Došel jsem ke schodišti a opatrně začal sestupovat co nejblíže zdi. Velitelské patro bylo o osm poschodí níž. Už jsem měl za sebou tři. Do chodeb za dveřmi jsem se ani nedovažoval nahlédnout.
Našlapoval jsem na další schod, když kolem zahvízdaly kulky. Lekl jsem se, zakopl a začal se kutálet po točitých schodech dolů.
„ Nestřílejte, nestřílejte, potřebuju pomoc,“ řval jsem v pádu zoufale.
Podařilo se mi zastavit pád. Palba utichla. Ležel jsem hlavou směrem dolů, rukama zaklesnutý mezi schody. Strachy jsem se vůbec nehýbal a nejraděj bych přestal i dýchat. Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Jednou rukou jsem hledal pistoli, naštěstí byla na svém místě v pouzdře.
„ Kdo tam ?“ ozvalo se ze spodu.
„Nejsem z této lodi,“ snažil jsem se co nejvíc klidně odpovědět.
„ Cože? Jak jsi se sem dostal?“ ptal se hlas udiveně.
„Mohu sejít dolů, aniž byste mě zastřelili?“ zeptal jsem se opatrně.
„Máme tě na mušce. Pomalu vstaň a nedělej žádné prudké pohyby. Tak dělej vstávej a pojď dolů,“ přikazoval hlas nevybíravým tónem..
„ To vypadá na pěknej průšvih,“ ozval se najednou Držka.
„Teďka drž hubu ,“ vyštěkl jsem.
„Cože?“ ozvalo se ze spodu.
„To neplatilo vám, už jdu,“ vysvětloval jsem a pomalu vstával. Noha mi sklouzla a já sjel po zadku o pět schodů najednou. Dole zarachotily pojistky zbraní. Zasekl jsem se strachy a ani se nehnul. Po několika vteřinách jsem začal podruhé pomalu vstávat a sestupoval dolů po schodech s rukama nad hlavou.
„ Tak polez ty nemehlo,“ pobízel mě jeden z mužů. Pozorně jsem si je prohlížel. Byli špinavý, zarostlí, ale byli to lidé. Visely na nich zbytky něčeho, co byli nejspíš původní uniformy posádky. Ale něčeho jsem si ihned všimnul. Byli mnohem menší než já. Měřily s bídou stošedesát centimetrů. Se svou výškou jsem je přesahoval o dvacetpět čísel. Zbraněmi mi mířili na břicho. Když jsem stanul před nimi, jeden z nich vykročil a sebral moji pistoli z pouzdra. Pozorně si ji prohlížel.
„ Asi fakt nekecá. Co je to za zbraň,“ říkal směrem ke svému kolegovi.
„ Tak ji vyzkoušej,“ poradil mu parťák.
„ Opatrně…,“ chtěl jsem upozornit, ale hlaveň zvednutá směrem k mému obličeji mě zastavila. Zase se mi začaly klepat kolena. Druhý domorodec zatím zamířil paprskometem na protější zeď a stiskl spoušť. Ze zbraně vyšlehl paprsek a okamžitě začal překážku tavit. Zavalila mě vlna horkého vzduchu. Krůpěje roztaveného kovu se začaly roztékat po podlaze, když konečně pustil spoušť.
„ Sakra, to je zbraň,“ pronesl udiveně. Pak zamířil na mě a zeptal se :“ Kde ses tu vzal?“
„ Našel jsem vás náhodou. Zabloudil jsem v hyperprostoru a vynořil se nedaleko téhle hvězdy. Jediná šance jak se zorientovat v prostoru, je dostat se k vašemu palubnímu počítači,“ snažil jsem se co nejrychleji vylíčit moji situaci.
„ Cože? Jakej hyperprostor, co to plácá,“ obrátil se ke svému kumpánovi.
„ Myslím, že ho zavedeme za šéfem,“ odpověděl druhý chlap a otočil se ke mně.
„ Tak hybaj, půjdeme za velitelem. Ten si s tebou nějak poradí,“ pronesl informativně a ukázal mi zbraní směr.
Sestoupili jsme asi o pět pater a potom chodbou doprava. Na křižovatkách jsme často měnili směr což nakonec vedlo k tomu, že jsem ztratil pojem o tom, kde se nacházím. Chodby byly v žalostném stavu, opálené od plamenometů, odřené, na spoustě míst vytrhané elektrické vedení. Asi po deseti minutách jsme narazili na další hlídku.
„ Co to vedete?“ volala jim individua v ústrety a zvědavě si mě prohlížely.
„ Zajímavost pro šéfa,“ odpověděli krátce.
Pokračovali jsme dál chodbou asi pět minut a poté jsme se zastavili před dveřmi, kterých bylo v chodbě na desítky.Jeden z nich zabouchal na dveře a pak mě postrčil dovnitř.
V hrozně špinavé místnosti seděl za polorozpadlým stolem ještě špinavější chlap.
„ Kdo je to?“ zeptal se chraplavým hlasem.
„ Chytili jsme ho na hlavním schodišti. Tvrdí, že není odsud a potřebuje se dostat k hlavnímu počítači. Mysleli jsme si, že kecá, ale jeho zbraň je zcela neznámá a má zničující účinky.“
Šéf se na mě zkoumavě podíval a pak rozkázal: „ Tu zbraň dejte sem a vy dva vypadněte!“
Beze slova se otočili a zabouchli za sebou dveře.
„ Jaký se píše rok?“ zeptal se.
„Dva tisíce sto padesát osm,“ vykoktal jsem udiveně.
„ Přesně sto let od posledního spojení,“ zabrumlal ohava zamyšleně a díval se do svého stolu, jako by tam něco hledal.
„ Ale dali jste si na čas, než jste nás našli,“ vzhlédl opět ke mně.
„ Asi vás zklamu, ale jsem tu sám,“ řekl jsem opatrně. Překvapeně se na mě podíval.
„ Cože, sám? A jak jste nás… Ach, já hlupák. Samozřejmě, kdyby nás našli, přišlo by celé komando,“ řekl zklamaně a zase se zahleděl do stolu.
„ Jsem stejný trosečník jako vy. Ale mám funkční loď, pouze se potřebuji zorientovat v prostoru,“ snažil jsem se říct co nejvíc povzbudivě.
„ Posaďte se a řekněte, jak jste se k nám dostal. Mimochodem, říkejte mi Micku,“ představil se a nabídl mi židli.
Váhavě jsem se posadil a také se přestavil: „ Já jsem Mark.“ Poté jsem stručně povyprávěl svůj příběh a vylíčil svoji současnou situaci. Mick mě ani jednou nepřerušil a pozorně naslouchal.
„ Takže, vy se potřebujete dostat do velínu. To, ale nebude tak jednoduché,“ řekl, když jsem skončil.
„ A smím znát důvod?“ zeptal jsem se.
„ Nejdříve si poslechněte příběh této lodi. Pár měsíců po posledním spojení se Zemí došlo na palubě k ozbrojené vzpouře. Mladá generace důstojníků i civilistů se pokusila převzít velení nad lodí a změnit kurz znovu k Zemi. Nastaly však těžké boje, při kterých došlo k vážnému poškození hlavního energetického systému lodi. Postupem času se začali lidé věrní kapitánovi stahovat pouze do velitelského patra a nakonec byli zatlačeni až do velínu. Po nekonečném vyjednávání se vzbouřenci pokusili do velínu vniknout násilím a obložili dveře výbušninou. Avšak těsně před výbuchem se kolem velínu vztyčilo pro nás neznámé silové pole, které celou energii výbuchu odrazilo směrem do chodby. Došlo k velké destrukci velitelského patra. Na lodi díky nedostatku energie postupně vypověděla službu většina systémů. Jediné co ještě funguje je recyklace vzduchu a klimatizace.
Ta je zásobena z nouzového reaktoru stejně jako to proklaté pole kolem velínu. Až dodnes se nám ho nepodařilo vypnout. To se stalo před padesáti lety. Co vám říkám, vím od svého otce. Byl mezi těmi co útočili na velín. Mezi tím, se ale většina posádky rozdělila do malých bojůvek, které se vyvraždily v bojích o vodu a jídlo. Zbylo nás již velice málo a pomalu umíráme hladem,“ ukončil vyprávění Mick.
„ Mám na palubě půl tuny potravin,“ pronesl jsem spásnou myšlenku.
„ To myslíte vážně?“ zeptal se evidentně v šoku.
„ A klidně vám je daruji, když mi pomůžete dostat se do velínu. A nejen to. Pokud se dostanu zpět na Zemi, během měsíce tu máte záchranou výpravu v podobě pozemské flotily. Buď vás všechny evakuují, nebo na tuhle popelnici namontují skokový pohon a přesunou vás k Zemi,“ nabídl jsem a v duchu se radoval z toho, že se zbavím té sračky v nákladovém prostoru. Tihle to labužnicky schroupou, i kdyby to smrdělo jako deset tchořů.
Nálezné za tenhle vrak bylo jistě velice vysoké, i kdyby to měli dát roztavit do šrotu.
„ Dobrá, to je dobrý obchod. Ale nebude to jednoduché. Cestu k velínu ovládá znepřátelená skupina a váš příběh budou považovat za lest. Budeme si muset prostřílet cestu. Ale pořád nechápu, co chcete udělat s tím silovým polem,“ souhlasil po krátké pauze.
„ Držko, podívej se do plánů co je to za pole,“ řekl jsem do mikrofonu.
„ Cože?“ zeptal se udiveně Mick.
„ Ne, to neplatilo vám, ale počítači na mé lodi,“ usmál jsem se.
„ Tím chcete říct, že je inteligentní,“ ptal se nevěřícně.
„ Někdy víc než by mi bylo libo,“ dorazil jsem ho.
Zapojil jsem sluchátka tak, aby odpověď slyšel i Mick:“ Je to pěkná starožitnost. Jde o první typ gravitačního pole. Podle plánu jsou kolem velínu zdvojené podlahy, stropy i zdi a mezi nimi je pole. Vyřadit ho z provozu je možné dvěma způsoby. Buď najdeš ten správný kabel, což nevím jestli se ti povede, nebo budeš muset pole dlouhodobě přetížit. Po překročení kritické doby se generátor sám vypne. Jo mimochodem udělal jsi výborný kšeft.“
Podíval jsem se na Micka, který nevěřícně valil oči a lapal po dechu.
„ Potřebuji vědět, jak silně je poškozeno velitelské patro,“ pokračoval jsem.
„ Eh, co? Ó ano. Poškození je velice vážné. Během několika let se spoustu skupin pokoušelo do velínu dostat, ale nikdo neuspěl. Napadlo nás vypnout na okamžik nouzový reaktor, ale hlavní zdroj je natolik poškozený, že jakýkoli přístup znemožňuje vražedná radioaktivita. Takže jsme to zkoušeli jinak. Pokoušeli jsme se propálit stěny, strop, ale vždy nás zastavilo ochranné pole. Teď již vím proč. Ale k velínu se dá ještě dostat. Když se dostaneme do přístupové chodby, tak máme vyhráno. Ta je sice po několika metrech zavalena, ale levá stěna sousedí s velínem. Je ještě možnost obejít zával, ale museli bychom projít celé patro a to považuji za velice riskantní,“ informoval mě Mick.
„ To je vše, co potřebuji vědět,“ odpověděl jsem a kývl hlavou.
„ Držko, bude můj paprskomet stačit na přetížení pole?“
„ Měl by. Ale bude to trvat několik minut. Když to ta zbraň vydrží, tak ti bude pořádně horko,“ znovu mě optimisticky naladil počítač.
Najednou jsem dostal kuráž. Možná pod vlivem dobře se vyvíjející situace. Vstal jsem a houkl na Micka:„ Tak jdeme na to. Tlačí nás čas.“ Nečekal jsem na dovolení a zase si svůj paprskomet vzal ze stolu. Mick sebou trhnul, jako by se probral ze zlého snu. Vzápětí vstal a rázně otevřel dveře.
„ Ať jsou tady všichni během pěti minut,“ zahulákal na chlapi venku.
„ Všichni? A kdo bude na stráži?“ ptali se překvapeně.
„ Řekl jsem všichni a fofrem. Žádný otázky, vysvětlím vám to později,“ zařval ještě hlasitěji Mick.
Během pěti minut se seběhlo asi dvacet mužů.
„ Poslouchejte. Tady Mark má na palubě půl tuny potravin. Všechny nám je dá, pokud mu umožníme přístup do velínu. Ne, žádné otázky,“ zastavil je rázně Mick .
„ On ví, jak se tam dostat. Jenom musíme proniknout do přístupové chodby a udržet pozici několik minut. Když se to Markovi povede a dostane se zpět do své lodi, během měsíce tu je záchranná výprava ze Země. Takže jdeme do toho?“ hulákal odhodlaně. Odpovědí mu byl souhlasný řev. Připadal jsem si jako v zoo.
Když Mick rozdělil úkoly a pozice, vydali jsme se na cestu. Já a Mick jsme šli uprostřed formace. Když jsme se dostali zpět k hlavnímu schodišti, sestoupili jsem o několik pater. Vojáci sehraně vykrývali kouty i otevřené dveře. Když jsem si už myslel, že schodiště nemá konec, zašeptal Mick:“ Jsme na velitelském patře. Teď začne legrace. Drž se u mě. Budou nás krýt.“
Poslechl jsem ho a pokleknul za rám dveří, které vedly na velitelské patro. Mezitím ostatní vojáci pomalu postupovali do chodby. Zatím všechno vypadalo klidně. Nedalo mi to a opatrně jsem vykoukl zpoza dveří. Viděl jsem jednoho vojáka, jak pomalu postupuje a kryje se za roh. Pomalu vystrčil hlavu a v ten okamžik zazněla palba. Vojákova hlava se rozlétla na několik kusů. Krev i s obsahem lebky se rozplácl na protější zeď a pomalu stékal dolů. Ostatní vojáci se vřítili do chodby a neustále stříleli. Rychle jsem se zase schoval a obtížně potlačoval silné dávení. Palba utichla.
„ Pojď,“ pobídl mě Mick a vyběhl do chodby. Kuráž už mě zase přešla, ale donutil jsem se vstát a vykročit za ním. Minul jsem mrtvého vojáka a málem uklouzl na kousku jeho lebky. Mick mě zachytil a pomohl mi najít ztracenou rovnováhu. Bylo mi špatně a asi to na mě bylo vidět.
„ To nic, to si zvykneš,“ povzbudil mě.
„Hmmmm,“ zahuhlal jsem souhlas.
Běželi jsme dál a přeskočili další mrtvoly, které byli dílem našich vojáků.
„ Zatím je to jedna ku dvěma,“ utrousil Mick.
Na křižovatce jsme odbočili vpravo. Teď nás vojáci pustili před sebe a kryli nám záda.
„ Jsme v přístupové chodbě. Za chvíli budeme u závalu. Na nic nečekej a dej se do toho. Moc času nám nedají,“ zavolal na mě Mick.
„ Jasně, jdu na to,“ odpověděl jsem a rozběhl se dál chodbou. Za chvíli jsem narazil na prolomený strop. Bez meškání jsem nastavil paprskomet na nejvyšší výkon a namířil na levou zeď. Koutkem oka jsem ještě zahlédl Micka, jak mě pozoruje z uctivé vzdálenosti. Ustoupil jsem co nejvíce a stiskl spoušť. Zeď se okamžitě začala tavit. Po chvíli jsem do zdi vypálil díru o průměru půldruhého metru. Teplota začala prudce stoupat a roztavený kov se roztékal po podlaze. Na chvíli jsem zastavil palbu. Okraje otvoru zchladly. Nyní jsem uviděl pole. Mírně lámalo světlo. Zeď za ním se jakoby mírně vlnila. Opět jsem stiskl spoušť a mířil přímo doprostřed otvoru. Energie střelby se rozlévala po celém poli až po okraje díry, které se zase začaly tavit. Horko se stávalo nesnesitelným. Teplota vzduchu musela být velice vysoká, když horko pronikalo i přes kombinézu. S těží jsem lapal po dechu. Znovu se začínala ozývat střelba. Místo, aby však znovu ustala, nabírala na intenzitě.
„ Rychle, dělej, mají velkou přesilu,“ řval na mě Mick.
Koupal jsem se ve vlastním potu. Kdybych neměl skafandr, asi by se na mě normální oblečení vzňalo.
Už jsem to nemohl vydržet. Pistole mě pálila v ruce. Opřel jsem se zády o zeď a pomalu ztrácel vědomí. Z posledních sil jsem sledoval rozlévání paprsku po poli. Pot mi stékal do očí a bolestivě pálil. Nemohl jsem dýchat. V přicházející panice jsem chtěl otevřít přílbu, ale s posledními zbytky zdravého rozumu jsem to neudělal. Pravděpodobně bych se okamžitě udusil. Snažil jsem se ze všech sil soustředit na paprsek. Už jsem tomu nevěřil, když se najednou začala propalovat druhá zeď. Pole se vypnulo. Podepřel jsem si zbraň druhou rukou a opatrně vypálil druhý otvor tak, abych nic nezničil uvnitř. Když jsem skončil, vyčerpaně jsem se svezl na horkou podlahu. Naslouchal jsem palbě, která přicházela z chodby. Musel jsem chvíli počkat, než teplota trochu klesne. Po třech minutách jsem znovu pohlédl na svoje hodinky, které ukazovaly teplotu čtyřicet pět stupňů Celsia. Opatrně jsem otevřel přilbu a zakřičel:“ Micku, už to je.“
„ Jdu za tebou,“ uslyšel jsem odpověď.
Za chvíli se vynořil z dýmu a řekl:“ Nemáme moc času. Rychle jdeme.“
Opatrně jsme prolezli otvorem dovnitř a snažili jsme se nedotknout okrajů zdi, které ještě žhnuly. Rozhlédl jsem se po velínu. Obrovská obrazovka byla černá, bez energie. Stejně vypadaly ovládací pulty. Vpravo u zdi leželo pět lidských koster. Všechny měly proděravěné lebky a v rukou pistole. Díry po kulkách na protější zdi potvrzovaly, jak neslavně dopadl kapitán a jeho věrní. Na nic jsem nečekal a přiskočil k pultu, kde jsem předpokládal počítač. Hledal jsem nouzový spínač.
„ Držko, jak mám ten krám zapnout,“ zeptal jsem se po chvíli zoufale.
„ Počítač musí být stále pod proudem, pokud běží nouzový reaktor. Vyzkoušej některou z funkčních kláves.“
Zoufale jsem mačkal na klávesnici horní řadu kláves. V ten okamžik jsem litoval, že mi kdy vadilo hlasové ovládání. Najednou se rozsvítil jeden z malých monitorů. Naběhl základní systém. Pokoušel jsem se dostat do databanky, ale přístup byl heslován dvanácti místným kódem. Vrátil jsem se zpět do hlavního systému a nastavil spojení přes optické porty.
„ Umíš s tím zacházet?“ zeptal se Mick.
„ Jasně, tohle jsem se učil jako kluk ve škole,“ odpověděl jsem a dál cvakal na klávesnici. Pak jsem bleskurychle připojil vysílačku přes interface do optického portu.
„Držko, připrav se na příjem. Doufám, že se nenecháš odpojit. Najdi správný kód a zkopíruj všechny databanky do posledního bitu,“ řekl jsem do mikrofonu.
„ Bez obav,“ zazněla odpověď.
Stiskl jsem klávesu a doufal, že spojení bude fungovat. Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Začal jsem být nervózní.
„ Tak co je ?“ houkl jsem do mikrofonu.
„ Kopíruji, dvacet procent hotovo,“ hlásil Držka.
Mick se mezitím pokoušel uvést do chodu některé ovládací pulty. Po několika marných pokusech toho však zanechal.
„ Jak dlouho to ještě bude trvat ?“ zeptal se nervózně.
„ Padesát procent hotovo,“ odpověděl za mě počítač.
„ Kolik toho je?“ chtěl jsem vědět.
„ Jenom pět tera byte.“
„ Sakra, dělejte. Moc dlouho je už neudržíme. Čtyři naši jsou mrtví a mají velkou přesilu,“ ozvalo se z otvoru ve zdi.
„ Už jdeme,“ ozval se Mick.
„ Devadesát procent, hotovo,“ zaslechl jsem ve sluchátkách.
Chtěl jsem se otočit k Mickovi a říci mu, že můžeme vyrazit, ale náhlá exploze mě srazila na podlahu.Kolem zasvištěly kousky zdí a ovládacích pultů. Místnost zahalil černý dým. Chvíli jsem omráčeně ležel, ale pálení v plících v okamžiku kdy jsem se nadýchl kouře mě probralo. Zaklapl jsem přilbu a zapnul infra. V protější stěně zela dvoumetrová díra na jejíchž okrajích se táhly rudé čáry. Červené kusy se válely všude okolo. Byly to rozžhavené kousky zdi. Poté jsem zahlédl u otvoru několik siluet, jak se snaží po čtyřech prolézt otvorem. Bez váhání jsem vytáhl paprskomet a začal pálit. Měl jsem výhodu. Já je viděl, oni mě nikoli. První zasažený vzplanul jako pochodeň. Ve zmatku narazil krk na okraj rozžhavené zdi. Okamžitě přišel o hlavu, která se ještě hořící odkutálela podél zdi. Planoucí tělo zahradilo otvor. Na chvíli jsem zkoprněl, když jsem si uvědomil, že jsem zabil člověka. Opovědí od ostatních postav mi byla sprška kulek, které naslepo hvízdaly všude kolem. Vypnul jsem infra a zařval:“ Micku, jsi celej?“
„ Jo, ale padám odsud,“ ozvalo se kašlavě směrem od vchodu, který jsem vytvořil já. Plazil jsem se směrem k otvoru. Když jsem vylézal ven, ohlédl jsem se směrem k počítači. Byl zcela v troskách a sršely z něj jiskry.
Prolezl jsem otvorem a vyskočil na nohy. Mick už na mě čekal. Měl sice ohořelé vlasy a vousy, ale jinak vypadal v pořádku. Zaslechl jsem hluk z velínu.
„ Trochu jsem je zdržel, ale stejně padáme rychle odsud,“ křikl jsem a oba jsme se rozběhli chodbou k našim mužům.
„ Držko, stihl jsi to zkopírovat?“ ptal jsem se v běhu. Vysílačka zůstala němá. Pravděpodobně se poškodila při explozi, napadlo mě vysvětlení. Dál jsem to nezkoušel, protože jsem dorazili k naší skupině. Už na nás čekali a okamžitě nás pustili do pravé chodby. Levou stranu bránili z posledních sil. Už pět našich leželo v kalužích krve na podlaze. Některým chyběli části těl, jiní měli pouze čisté průstřely hrudníku. Rychle jsem potlačil nutkání zvracet a otočil hlavu jinam. Štvalo mě to, že jsem taková padavka, ale nemohl jsem to ovládnout.
„ Ústup, rychle, padáme,“ pobízel je Mick. Postupně se začali stahovat, ale to nabízelo nepřátelům skvělý cíl, protože se nebylo za co krýt. Přitiskl jsem se ke zdi a pomalu se sunul od bojiště. Srdce mi bušilo až v krku. Okolo hvízdaly kulky. Začala se mě zmocňovat panika. Nevydržel jsem to, ustoupil od zdi a začal utíkat. Uběhl jsem pár metrů, když mě prudký náraz a bolest v zádech hodila na podlahu. Zatmělo se mi před očima. Zvratky smíchané s krví se mi rozplácly na vnitřku přilby. Nemohl jsem se nadechnout. Pravou rukou jsem otevřel přilbu kombinézy a vykašlával krev na podlahu. Levá ruka byla úplně bezvládná a při jakémkoli pokusu s ní pohnout jsem skoro omdléval bolestí. Za silného skučení jsem se otočil na bok a zdravou rukou vytáhl paprskomet. Ležel jsem na křižovatce chodeb ve tvaru T. Za mnou zněla střelba. Z levé chodby přibíhali tři muži. Zapřel jsem pistoli loktem a nosem přesunul regulátor na vějířovitou palbu. Celou zbraň jsem zapatlal od krve. Z posledních sil jsem namířil a stiskl spoušť. Nestihli nijak zareagovat. Jakmile si všimli, že se hýbám, už se první z nich chytil za obličej a s ohlušujícím řevem se válel na zemi. Paprsky tenčí jak vlas zalévaly celou chodbu. Během několika vteřin byli vojáci proděravěni tisíci drobnými rankami. Všichni se váleli v křečích na podlaze. Pustil jsem spoušť. Pistole mi spadla na podlahu.
„ Zatracenej magor. Proč lezl od té zdi,“ zaslechl jsem za sebou.
Chtěl jsem zařvat ať mi pomohou, ale pouze jsem vykašlal další chuchvalec černé krve.
„ Doraz ty tři,“ zaslechl jsem rozkaz. Palba ze samopalu dokonala osud mích obětí. Pak mě někdo vzal pod pravé rameno, zvedl mě a táhl dál chodbou. Bolestí jsem ztratil vědomí.
Když jsem otevřel oči, spatřil jsem Micka jak se nade mnou sklání.
„ No to je dost,“ komentoval moje probuzení.
„ Měl jsi štěstí. Byl to čistý průstřel. Ale vypadá to dobře. Kulka zasáhla lopatku a pronikla plícemi. Už se mi podařilo zastavit krvácení,“ pokračoval.
„ Ne, neboj nedělám to poprvé,“ usmál se, když uviděl můj zděšený obličej.
Pokusil jsem se pohnout levou rukou, ale nešlo to. Poté jsem zjistil, že ji mám přivázanou k tělu a znehybněnou dlahou.
„Co mám s rukou ?“ zeptal jsem se chraplavě.
„ Máš roztříštěnou lopatku a zlomenou klíční kost. S tím já nic neudělám,“ odpověděl Mick.
„ Musím do své lodi,“ zachrčel jsem.
„ Čekal jsem až se probereš. Nevíme kudy jsi se sem vlastně dostal,“ vysvětloval.
„ Hangár číslo tři. Nefungují dveře přechodové komory, musíme to něčím zavařit. V nákladovém prostoru mám robota. Pomůže vám vyložit potraviny.“
„ To není problém, hned se vydáme na cestu,“ řekl Mick.
Za pár minut mě na nosítkách vláčeli po schodišti.
„ Jak jste utekli té přesile?“ ptal jsem se.
„ Použili jsme tvoji pistoli,“ odpověděl Mick, který kráčel vedle nosítek.
„ Můžeš si ji nechat. Až se uvidíme na Zemi tak mi ji vrátíš,“ dodal jsem. Ani se na mě nepodíval. Pravděpodobně již litoval, že mi pomohl. Za chvíli jsme měli schodiště za sebou a já poznával chodbu, kde jsem narazil na mrtvolu. Puch hnijícího masa mi prozradil, že jsme ji minuli. Pak jsme prošli hangárem a vstoupili do přechodové komory.
„ Pomozte mi na nohy,“ požádal jsem. Mick mě podepřel a já se nejistě postavil. Podlamovala se mi kolena, ale nakonec jsem zůstal ve svislé poloze. Pomalu jsem se dobelhal ke dveřím a vyťukal kód. Dveře se otevřely.
„ Micku, pojď se mnou,“ zavrčel jsem na něj. Otevřel jsem i druhé dveře a vyrazil do velínu. Když jsem se tam dolezl ozvalo od pultu:“ Ty teda vypadáš.“
„ Dík za přivítání,“ odpověděl jsem. Mick zůstal stát ve dveřích a nevěděl čemu se má divit dřív.
„ Stihl jsi to překopírovat?“ zeptal jsem se.
„ Jasně, mám úplně všechno,“ odpověděl Držka. Odechl jsem si. Alespoň jedna dobrá zpráva.
„ Držko, naprogramuj robota, ať vyloží všechen náklad do hangáru číslo tři.“
„ Už se na tom pracuje,“ zazněla odpověď.
Otočil jsem se na Micka, který ještě pořád udiveně zíral po ovládacích pultech.
„ Rád bych tě vzal s sebou, ale mám tu jen jeden mrazák a ten budu potřebovat pro sebe. V tomhle stavu bych hyperskoky nevydržel,“ chrchlal jsem směrem k němu.
„ Dík, ani bych nemohl. Musím zůstat tady a postarat se o svoje muže. S touhle věcí to půjde lépe,“ odpověděl a poplácal moji pistoli, kterou měl za opaskem.
„ Vykládání bude za chvíli hotovo. Vrátíme se zpátky,“ pobídl jsem ho.
Když jsme přišli k výstupní komoře robot právě odnášel poslední metrákový kontejner. Prošli jsme k zaseknutým dveřím. Podíval jsem se na Micka.
„ Dík,“ řekl jsem krátce.
„ Udělal jsem to ve vlastním zájmu,“ sebral mi jakékoli iluze.
Robot prošel kolem nás a zmizel v lodi. Znovu jsem se na něj podíval a natáhl pravici. Po krátkém váhání ji stiskl. Poté se otočil a prošel dveřmi. Ustoupil jsem a chvíli pozoroval, jak zatavují dveře. Odvrátil jsem se a pomalu se belhal do své lodi. Zavřel jsem přechodovou komoru a kulhal do velínu.
„ Už jsi přišel na to, kde jsme?“ zeptal jsem se nedočkavě, když jsem dorazil.
„Jasně. Budeš se divit,“ odpověděl Držka.
„ Tak to ukaž,“ zavrčel jsem netrpělivě.
Na jednom z velkých monitorů se objevil model Mléčné dráhy. Slunce bylo vysvíceno zelenou barvou a na současné pozici ukazovala malá šipka.
„ Ale vždyť to je kousek od Země. Slabejch sto světelných let,“ zařval jsme vztekle.
„ Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že jsi nedokázal žádnou hvězdu identifikovat ?“ pokračoval jsem rozzuřeně.
„ Tak za prvé. Tvůj hvězdný katalog je starý už osm let. Za druhé, toto místo se nachází v dosud neznámé anomálii, která ruší senzory lodi takovým způsobem, že podávají špatné údaje. Já za to v žádném případě nemohu. Kdyby ses neflákal po bordelech a radši za ušetřený prachy koupil update, tak se ti to nemuselo stát,“ bránil se Držka.
„ Takže za to vlastně můžu já, co?“ vyštěkl jsem už nepříčetně.
„ Jo.“
„ Ty zatracenej kráme, já tě…“ vystartoval jsem z křesla, ale kolena se pode mnou podlomila. Svezl jsem se na podlahu a hluboce oddechoval. Za hlasitého hekání jsem se zase vyškrábal do křesla.
„ Tohle všechno kvůli jednomu stu světelných let,“ brumlal jsem si zoufale. Několik minut jsem odpočíval a vstřebával adrenalin.
„ Zvládneš se sám dostat do Sluneční soustavy?“ zachrčel jsem pak.
„ Bez problému.“
„Tak dobře. Já se jdu uložit do mrazáku. Až tam budeme tak mě probuď.“ Nečekal jsem na odpověď a pomalu odešel do vedlejší místnosti. Vzal jsem skalpel ze stolu a rozpáral všechno oblečení. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem jednou rukou ze sebe všechno dostal. Po očku jsem sledoval na monitoru na zdi, jak Držka startuje. Vejcovitá loď se rychle ztrácela ve vesmíru.
„ Za jak dlouho nastavit první hyperskok?“ zeptal se počítač.
„ Patnáct minut,“ odpověděl jsem a pomalu ulehal do hybernátoru. Automat mi píchl injekci do krku. Během pěti minut jsem upadl do osvobozujícího spánku.
Nepříjemná bolest mě donutila otevřít oči.
„ Vstávej,“ zaslechl jsem.
Nejdříve jsem se nemohl vzpamatovat, ale poté se mi všechno vybavilo. Pomalu jsem vstal a nahý šel do velínu. Musel jsem jít kolem zdí a zdravou rukou se přidržovat. Byl jsem zcela na konci svých sil.
Těžce jsem dopadl do křesla. Obvazy na zádech byly nasáklé krví. Všude jsem zanechával krvavé šmouhy.
V ústech jsem ucítil krev.
„ Navaž spojení ze stanicí na měsíci Io,“ rozkázal jsem chraplavě.
Za okamžik se rozsvítila obrazovka videofonu.
„ Co jsi pře…“ zasekl se muž, když uviděl moji tvář.
„ Poslouchejte. Potřebuji nutné ošetření. Mám střelnou ránu. Došlo k poranění plic. Nejdříve, ale oznamte velitelství flotily souřadnice lodi Xenos. Našel jsem ji nedaleko odtud. Veškeré data vám předá počítač,“ říkal jsem chraplavě.
„ Již máme vaši pozici. Ošetření vám bude poskytnuto ihned po přistání. Co jste to říkal o Xenosu?“ zeptal se.
„ Našel jsem ho. Samozřejmě požaduji nálezné, ale to až budu schopen lépe komunikovat,“ odpověděl jsem.
„ Asi vás zklamu, ale pozice lodi je známa. Našla ji průzkumná loď už před dvěma týdny. Pozemská flotila již připravuje záchranou výpravu,“ šokoval mě operátor.
„ Cože? Ale já tam nechal celý svůj náklad. Málem mě zabili…,“ vyjekl jsem zoufale.
„To je mi samozřejmě líto, ale s tím vám nep…“ Více jsem už neslyšel. Zatmělo se mi před očima a sesunul jsem se na podlahu. Vykašlal jsem chuchvalec krve a upadl do bezvědomí.
Probudil jsem se v nemocnici. Ruku jsem měl již volnou, pouze obvaz okolo hrudníku svědčil o mém zranění. Otevřely se dveře a vešla sestra.
„ Jak jsem tu dlouho?“ zeptal jsem se.
„ Čtrnáct dní. Podrobil jste se operaci. Byla vám nahrazena rozdrcená lopatka a klíční kost. Vaše plíce byly zregenerovány. Během dvou dnů budete zcela v pořádku. Propuštěn budete již dnes,“ odpověděla úsečně.
„ To jsem při vědomí až nyní?“ pokračoval jsem ve vyptávání.
„ Byl jste udržován v umělém spánku, kvůli bolestem, které způsobuje zrychlená regenerace tkání,“ opověděla.
„ Ach tak.“
„ Nesu vám vyúčtování. Věci jste žádné neměl. Našli jsme vás zcela nahého. Ve skříni máte oblečení. Je zahrnuto v účtu. Vaše loď je v doku číslo pět. Bohužel vám nemůžeme povolit odlet dokud dlužnou částku neuhradíte, protože jsme nenalezli žádný účet na vaše jméno. Zatím nashledanou,“ informovala mě a odešla.
Podíval jsem se na účet. Nová lopatka, klíční kost, antibiotika a další hovadiny. Konečná částka mě šokovala. Když prodám celou loď, zůstane mi tak na pivo. Pár minut jsem rezignovaně ležel a přemítal, co budu dělat. Na nic jsem nepřišel. Držka bude asi sužovat jiného majitele. Pak jsem vstal, ve skříni opravdu našel oblečení a vydal jsem se do doků. Loď stála na okraji, uzamčena k podlaze. Pomalu jsem se loudal a dostal se až do velínu.
Všude byly šmouhy od krve. I klávesnice byla zamazána zaschlou krví. Držka se neozval. Asi tušil proč.
Šel jsem do šatny a vylovil ve skříni pár drobných.
„ Kam jdeš, jestli to smím vědět,“ ozval se najednou počítač.
„ Jdu pít na štěstí,“ zavrčel jsem.
„ Na štěstí ?“
„ Konečně se tě zbavím. Operace stála tolik, že budu muset prodat celou loď,“ odpověděl jsem. Reakce jsem se nedočkal a tak jsem vyrazil do baru, který byl hned vedle doků.
U robota jsem si objednal pivo a sledoval třírozměrný obraz holovize uprostřed baru. Robot mi přinesl požadovaný nápoj. Vypil jsem ho na pár hltů a hned jsem si objednal další. Hodlal jsem tak pokračovat dokud budu mít peníze. Robot neprotestoval a po zkasírování donesl další pivo.
Zrovna začali dávat zprávy. Politiku jsem vůbec neposlouchal, zpozorněl jsem až začali ukazovat záběry z vesmíru. Soustředil jsem se na obraz.
„ Pozemská flotila dorazila ke ztracené generační lodi Xenos,“ slyšel jsem hlas komentátorky. Na záběrech byla vidět vejcovitá loď, jak se pomalu přibližuje ke kameře.
„ Podle údajů, které nám poskytlo velitelství, jsou paluby lodi ve zcela dezolátním stavu a většina posádky mrtva. Přežil jen zlomek lidí, který je rozdělen po celé lodi. Speciální výsadková komanda se snaží dostat tyto lidi pod kontrolu, ale musí čelit silným útokům. Došlo k několika ztrátám na životech na straně původní posádky. Podařilo se také dostat do velínu lodi, ale hlavní počítač je zničen. S ním bohužel i všechna data, pro lidstvo nedozírné hodnoty. Podrobnější informace budou následovat v další relaci,“ ukončila záběry komentátorka.
Civěl jsem na obraz a pak mi to došlo. Prudce jsem vstal, až se pivo na stole převrhlo.
„ Pardon,“ houkl jsem směrem k robotu a rychle běžel směrem k lodi. Vpadl jsem do velínu jako vichřice.
„ To jsi tady nějak brzo,“ komentoval můj příchod Držka.
„ Mlč a okamžitě navaž spojení s velitelstvím flotily,“ vyštěkl jsem rozrušeně.
Videofon zablikal a na obrazovce se objevila tvář spojovatelky.
„ Co si přejete?“ zeptala se stroze.
„ Okamžitě mě spojte z nejvyšším důstojníkem, kterého seženete,“ houkl jsem na ni bez pozdravu.
„ V jaké věci,“ zeptala se klidně.
„ Týká se to ztracených dat na lodi Xenos. Okamžitě mě spojte,“ řekl jsem hlasitěji než jsem chtěl.
„ Dobře, chvíli vydržte,“ odpověděla tentokrát zaraženě.
Pár vteřin bylo na obrazovce pouze logo flotily a pak se objevil sám velitel ozbrojených sil. Zkoprněl jsem překvapením.
„ Pan Mark Thomas, nemýlím-li se,“ promluvil na mě příjemným hlasem.
„ Ano,“ vykoktal jsem překvapeně.
„ Čekal jsem, až se ozvete. Před několika minutami dorazila výpověď jednoho ze členů posádky. Podle ní můžete za zničení centrálního počítače Xenosu.“
„ To je pravda, ale udělal jsem to v ohrožení života,“ snažil jsem se hájit.
„ Ano, vím. Také vím, že se vám podařilo veškerá data zkopírovat. Je to pravda?“ zeptal se.
„ Ano je to pravda,“ přiznal jsem jako u výslechu. Osobnost generála na mě působila takovým dojmem, že jsem zapomněl i smlouvat.
„ Mám pro vás nabídku. Flotila vám uhradí náklady na léčení plus dvacet tisíc Terranů. To, že jste na Xenosu svým nákladem zamořil celý hangár číslo tři zapomenu,“ pokračoval generál.
„ Eh, dvacet tisíc,“ koktal jsem překvapeně.
„ Zdá se vám to málo?“
„ Ne, ne. Samozřejmě to beru,“ pospíšil jsem si. Za dvacet tisíc jsem mohl mít pět lodí jako je tahle.
„ Musím vás, ale upozornit, že veškerá data jsou přísně tajná. Za jakýkoli únik do medií by vás čekal soud.“
„ Neviděl jsme z nich ani bite. Ztratil jsem vědomí ještě před přistáním na stanici,“ bránil jsem se.
„ Dobrá. Za patnáct minut za vámi přijde důstojník, který přesune data z vašeho počítače. Peníze budou převedeny na účet, který jsme vytvořily u Terranské banky. Heslo je totožné s vaším jménem. Mějte se dobře. A mám pro vás pozdravovat od Micka,“ dodal ještě generál a přerušil spojení dříve, než jsem se stačil rozloučit.
Chvíli jsem šokovaný seděl v křesle a nemohl tomu uvěřit.
„ Vypadá to, že asi budu mít problémy,“ ozval se Držka.
„ No, vypadá to, že jo,“ řekl jsem pomstychtivě.
„ A sakra,“ zněla odpověď.
Rozchechtal jsem se, až mě začalo bolet břicho. Smál jsem se pěkně dlouhou dobu. Ještě pořád jsem nemohl uvěřit, že všechno nakonec dopadlo dobře.
„ Máš tady návštěvu,“ ozval se Držka.
„ To se mi nese lepší budoucnost. A s tebou si to ještě dobře rozmyslím,“ odpověděl jsem.
„ Kdo by tě tak dobře štval, když ne já,“ obhajoval se počítač.
Usmál jsem se a rychle spěchal ke vchodu, kde na mě již čekala moje lepší budoucnost.
Písmák