Bída

Mrzneme tady.

Jen ty a já.

A naše bída.

Vtíravá.

Neprotřelá.

Holka,

Co tě vždycky ukecá,

Abys s ní něco měl,

Že je lepší než já,

Že ona ti dá poznat,

Co je to skutečný život,

Že s ní prožiješ,

Co se mnou ne,

Že ona tě skutečně miluje.

Že jsem ošklivá…

A ona je snad krásná?

Komu sluší podváha,

Kruhy od nevyspání pod očima,

Promodralé ruce,

Popraskané rty,

Svraštělá pokožka

A vyhaslé oči?

Vždyť kdybych někdy nebyla

Aspoň trochu hezká,

Nic by jsi se mnou přece neměl.

A ona,

Ona je odporná.

Stará jako sám svět.

Pomalu tě ničí,

Živí se na našem neštěstí,

Ale ty to nevidíš.

Je tvou princeznou z pohádek,

Jež nás přivede k poznání,

Udělá z nás lepší lidi,

A tak dál…

Tak si zničenými prsty

Kreslím do zamrzlého okna

Vlastní obrazy našeho zoufalství,

Ptám se,

Proč s tebou ještě zůstávám,

Ale pochybnosti mizí,

Vždyť tě s ní nemůžu nechat,

Ty jednou procitneš…

Přijde jaro…

A problémy zmizí,

Jako slova mé lásky

Na dechem zapařeném skle.