COPY+V

Chce to neobvyklou sílu

Přestát to vše

Řešit stylistiku průvodního dopisu

k nikdy neplánovaný

Přesto dokonaný sebevraždě

 

Řikáš si klid a mír

A tvý kámoši vlastně nejsou

Za co je máš

Seš jen prvek k vyplnění části jejich nicoty

K použití

 

Chce to neobvyklou sílu

Nebát se čumět pravdě do ksichtu

A pohledem neuhnout

dyž seš dole

 

Uzřít všechny tmy na konci svejch tunelů

A i kdyžs na to nebyl zvyklej

Najednou necháš si líbit ty malý vraždy

kterejch se na tobě rád každej dopustí

dyž seš dole

To němý uspokojení všech okolo

že černej Petr nezůstal zrovna jim

 

Seš jedny velký psí voči

Za maskou mlčení

Hrůzy hrůz každý ráno tě jímaj

Přestos byl taky voči anděla

Když si vzpomeneš

 

Jo, pamatuju

 

Každej kříž se po čase pronese

Každej kříž se po čase na záda přilepí

A každym dnem těžkne

Ten černej Petr

to černý eso

Vo který nikdo nestojí

A nejmíň ty

 

Ale zvykáš si

 

Že seš nejzábavnější společník

Jen sám sobě

Protože mlčeti zlato, kurva! Tak je to aspoň psáno.

 

V tichu svejch čtyr stěn

A co člověk to další čtyry

Který ruku nepodaj

Je to divnej svět

Jakoby bez lidí, přesto lidí plnej

 

Tyvole ubohý rezavý torzo toho, co sis vysnil!

 

V noci, když beznaděj tě jímá

Není ruky k podání

Není ňader k laskání

Není hříchu k snímání

už léta

 

„ale já už kdysi šťastnej byl“

řek mi Miki v zahradě na zámku v Telči

lakonicky

se sladkym úsměvem

vypadal srovnanej se životem

 

Konečně sem porozuměl

když mi Dan řek, že si vzal život,

že nic sem nepochopil

Skous sem rty, do krve, a držel jak pes kost…

chutnala po octu a síře

tolik bolesti a nikdo se mu vo ni ani slovem neotřel!

Co sme to zač? fauves

 

Štěstí už sem taky kdysi viděl

Jak se batolila v parku

Broukajíce nevinně mámám do hrudi

Ten mír, ta kyprá slast dvojjedinnosti ženy na tváři!

Pokud být mlád tak, tak tohle je jeden z důvodů

Tohle prožít a pak ať se klidně zaryje vrub tíhy světa do čela

 

Kdo ale nežije to, neví.

 

jak tělesně bolí duše

Zmučená

Ztýraná

Do sebe schovaná

Čekající na naději

 

A z těch marnejch pokusů

Marnost sama

Je ti trapno, přesto si pokaždý jdeš znova rozbít ksift

Pro novej příděl, to abys nezapomněl

Seš jak ten Karel, co je všude sám, hm...

 

A dyž řeknou místo rozbít ROSBÍF

Hned je veselejc

Můj bože!!

(neberu tě nadarmo, mi věř!)

se pak vracíš domů jak zmlácenej čokl

lepší zapomenout

Z houpačky poslední dobou spíš nakloněná rovina

dolů pohlédnout máš strach

přestože už dobře víš, jak to tam vypadá

 

Kdo vedl mou mysl na všech křižovatkách

Na nichž se volila ona cesta?

Dalo se jít po jinejch a dojít jinam?

Nebo na cestách nesejde

a všechny vedou jedním směrem?

Tyhle otázky pálí a sžírají

Života sílu požírají

 

Jsem ztělesněnej čas

Kterej se chopil kladiva

A tluče si sám do rafiček z papíru

Kašírovanejch vším tím vínem, pivem, cigárem…

 

do srdce

který ve dne vědomě popírá

svůj vlastní řev

DĚLEJ MAKEJ

NEZASTAVUJ

Aby mohlo před usnutím

pulsovat neslyšně do polštáře

A zapadnout přesně do obtisklýho reliéfu

z předešlý noci

 

K čemu všechny ty knihy?

K čemu ty řeči?

Je zakázáno ukázat že seš člověk

že seš taky občas slabej

a tak seš svalnatej tichej machr

stě frajer

Velkej hazard co spolehne se na

„BEZ, RADĚJI“

stě SINGL

ulepenou polucí spíš

než novým životem

přitom tý touhy a tý něhy

 

Nepřizpůsobivej požadavkům VESELÉ doby

Nepřizpůsobenej životu světskýmu

bez potřeby bejt s druhejma víc sám než se sebou sama

 

Je mi z toho smutno

Jsem ztracenej ve svym přeplněnym srdci

V tý změti lásky, která už konečně dozrála

A nemá potřebu se vtírat

Není unavená

Jen jen trochu nedočkavá, možná i ukvapená

Z dlouhýho šlechtění a líčení se

Zkrátka připravená

 

A nikdo o ní neví

Už ne COPY+C

Napořád COPY+V

 

A tak ptám se znovu:

 

Jsme předurčeni k bolesti?

Matko?

 

Otče?

 

 

 

---