Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCOPY+V
Autor
strejdové
Chce to neobvyklou sílu
Přestát to vše
Řešit stylistiku průvodního dopisu
k nikdy neplánovaný
Přesto dokonaný sebevraždě
Řikáš si klid a mír
A tvý kámoši vlastně nejsou
Za co je máš
Seš jen prvek k vyplnění části jejich nicoty
K použití
Chce to neobvyklou sílu
Nebát se čumět pravdě do ksichtu
A pohledem neuhnout
dyž seš dole
Uzřít všechny tmy na konci svejch tunelů
A i kdyžs na to nebyl zvyklej
Najednou necháš si líbit ty malý vraždy
kterejch se na tobě rád každej dopustí
dyž seš dole
To němý uspokojení všech okolo
že černej Petr nezůstal zrovna jim
Seš jedny velký psí voči
Za maskou mlčení
Hrůzy hrůz každý ráno tě jímaj
Přestos byl taky voči anděla
Když si vzpomeneš
Jo, pamatuju
Každej kříž se po čase pronese
Každej kříž se po čase na záda přilepí
A každym dnem těžkne
Ten černej Petr
to černý eso
Vo který nikdo nestojí
A nejmíň ty
Ale zvykáš si
Že seš nejzábavnější společník
Jen sám sobě
Protože mlčeti zlato, kurva! Tak je to aspoň psáno.
V tichu svejch čtyr stěn
A co člověk to další čtyry
Který ruku nepodaj
Je to divnej svět
Jakoby bez lidí, přesto lidí plnej
Tyvole ubohý rezavý torzo toho, co sis vysnil!
V noci, když beznaděj tě jímá
Není ruky k podání
Není ňader k laskání
Není hříchu k snímání
už léta
„ale já už kdysi šťastnej byl“
řek mi Miki v zahradě na zámku v Telči
lakonicky
se sladkym úsměvem
vypadal srovnanej se životem
Konečně sem porozuměl
když mi Dan řek, že si vzal život,
že nic sem nepochopil
Skous sem rty, do krve, a držel jak pes kost…
chutnala po octu a síře
tolik bolesti a nikdo se mu vo ni ani slovem neotřel!
Co sme to zač? fauves
Štěstí už sem taky kdysi viděl
Jak se batolila v parku
Broukajíce nevinně mámám do hrudi
Ten mír, ta kyprá slast dvojjedinnosti ženy na tváři!
Pokud být mlád tak, tak tohle je jeden z důvodů
Tohle prožít a pak ať se klidně zaryje vrub tíhy světa do čela
Kdo ale nežije to, neví.
jak tělesně bolí duše
Zmučená
Ztýraná
Do sebe schovaná
Čekající na naději
A z těch marnejch pokusů
Marnost sama
Je ti trapno, přesto si pokaždý jdeš znova rozbít ksift
Pro novej příděl, to abys nezapomněl
Seš jak ten Karel, co je všude sám, hm...
A dyž řeknou místo rozbít ROSBÍF
Hned je veselejc
Můj bože!!
(neberu tě nadarmo, mi věř!)
se pak vracíš domů jak zmlácenej čokl
lepší zapomenout
Z houpačky poslední dobou spíš nakloněná rovina
dolů pohlédnout máš strach
přestože už dobře víš, jak to tam vypadá
Kdo vedl mou mysl na všech křižovatkách
Na nichž se volila ona cesta?
Dalo se jít po jinejch a dojít jinam?
Nebo na cestách nesejde
a všechny vedou jedním směrem?
Tyhle otázky pálí a sžírají
Života sílu požírají
Jsem ztělesněnej čas
Kterej se chopil kladiva
A tluče si sám do rafiček z papíru
Kašírovanejch vším tím vínem, pivem, cigárem…
do srdce
který ve dne vědomě popírá
svůj vlastní řev
DĚLEJ MAKEJ
NEZASTAVUJ
Aby mohlo před usnutím
pulsovat neslyšně do polštáře
A zapadnout přesně do obtisklýho reliéfu
z předešlý noci
K čemu všechny ty knihy?
K čemu ty řeči?
Je zakázáno ukázat že seš člověk
že seš taky občas slabej
a tak seš svalnatej tichej machr
stě frajer
Velkej hazard co spolehne se na
„BEZ, RADĚJI“
stě SINGL
ulepenou polucí spíš
než novým životem
přitom tý touhy a tý něhy
Nepřizpůsobivej požadavkům VESELÉ doby
Nepřizpůsobenej životu světskýmu
bez potřeby bejt s druhejma víc sám než se sebou sama
Je mi z toho smutno
Jsem ztracenej ve svym přeplněnym srdci
V tý změti lásky, která už konečně dozrála
A nemá potřebu se vtírat
Není unavená
Jen jen trochu nedočkavá, možná i ukvapená
Z dlouhýho šlechtění a líčení se
Zkrátka připravená
A nikdo o ní neví
Už ne COPY+C
Napořád COPY+V
A tak ptám se znovu:
Jsme předurčeni k bolesti?
Matko?
Otče?