Náhody

Láska kvete v každém věku a v každém okamžiku, ale musí se jí jít vstříc.

Ocitl jsem se na rekreačním rybníku Staňkov nejen jako rekreant a také jako pomocník při půjčování loďek. Moje sestra Andrea se totiž přátelila s chlapcem Petrem, jehož rodiče jednu takovou půjčovnu na Staňkově vlastnili. Aby se její letní provoz nezastavil, museli se střídat v obsluze, a tak uvítali každou pomocnou sílu.

Zpočátku jsem si myslel, že to bude nejhůře prožitá dovolená po mém rozchodu s dívkou Petrou, kterou jsem celé dva roky považoval za nejskvělejší ženu v mém životě. Ale ta nejskvělejší žena mi nakonec nazula kopačky a nešetrně mě vystěhovala z bytu.

V ní jsem se zmýlil - ale dovolená na břehu Staňkova se mi začala líbit a najednou jsem přestal litovat sto padesáti korun, které jsem zaplatil za cestu vlakem. Často jsem sedával na lavičce ve stínu střechy překrývající lávku, u níž kotvily lodičky a šlapadla, anebo se opaloval na slunci před chatou – pokud jsem právě nezaskakoval při půjčování loděk. 

Sestra se o mě vzorně starala. Asi věděla, jaké mě pot-kalo zklamaní, navíc patřila Petra mezi její kamarádky, dokonce mě s ní seznámila, a tak cítila za moje neštěstí jistou zodpovědnost. To však nebylo nutné, protože ona přece náš rozchod nezavinila.

Přiznám se, že jak jen to šlo, prohlížel jsem si se zájmem zákazníky, vlastně zákaznice a hledal v nich novou možnou známost. Jenže všechny přítomné ženy, které mě míjely, byly evidentně zadané.

Jednoho dne se však u půjčovny loděk objevila dívka s hnědými vlasy stočenými do drdolu, který mi díky svému zvláštnímu zrzavému melíru připomínal velkou bambuli zimní čepice. Jeho „majitelka“ seděla na batohu a dívala se na klidnou vodní hladinu. Měla na sobě červené tričko s modrými pruhy po ramenech, černou krátkou sukénku a – jak nechtěně ukázala - sněhobílé spodní kalhotky. Seděl jsem přímo proti ní na lavičce a pohled na tohle její malé tajemství mě docela vzrušoval.

Přemýšlel jsem, na co, nebo na koho ta dívka tady čeká? Bylo to něco úplně jiného, než když muž potká sympatickou samotnou ženu například v baru. Tam ji můžete pozvat na skleničku něčeho dobrého a ona buď souhlasí, nebo odmítne. Ale jak se zachovat u rybníka, kde šelestí listí mohutných dubů a jediné možné posezení nabízí tráva podél břehu. To pak nezbývá než ji pozvat ke společnému koupání nebo na projížďku lodí.

Zvedl jsem se z lavičky a popošel k neznámé krásce, která se čím dál častěji oháněla rukou, aby zlikvidovala nájezdy komárů a ovádů. Vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret, otevřel ji a řekl: „Zapalte si, slečno. Kouř zaručeně odpudí tu protivnou havěť.“

„Já jsem ale nekuřačka,“ zavrtěla hlavou.

Posadil jsem se vedle ní na holou zem a zapálil si cigaretu.

„Udělám tedy menší kouřovou clonu sám. Snad to ty potvory odradí. Nevadí vám, doufám, společnost kuřáka.“

„Ani ne,“ odpověděla a chytře dodala: „myslím ale, že komáři nejsou tím pravým důvodem, kvůli kterému jste za mnou přišel.“

„Máte naprostou pravdu. Sedíte tu opuštěná a smutná jako Popelka z pohádky. Chtěl jsem vás trochu rozptýlit a potěšit. Ale jestli je vám to nemilé, okamžitě zase odejdu.“

„Ne, není. Zůstaňte. Víte, čekám tu na strýce. Je hlavním vedoucím na skautském táboře Racek, který stojí na opačném konci rybníka, v támhleté zátočině; není tam odtud moc dobře vidět. Měl pro mě přijet, abych nemusela rybník obcházet. Víte, on má tu loďku s akumulátorovým motorkem. Jenže nejede a nejede. Možná se mu ten motorek pokazil. Často se to stává. Koupil prý nějaký šmejd.“

„A ví vůbec, kdy má vyjet? Třeba si myslí, že jste ještě nedorazila k břehu.“

„Ale kdepak. Před půlhodinou mi volal mobilem, že opouští tábor.“

„Jestliže má mobilní telefon sebou, proč mu zavoláte a ne-zeptáte se, kde vězí?“ zeptal jsem se ji.

„To bych ráda, ale bohužel mám vybitou baterii. Ten hovor byl poslední. Smůla, co?“ řekla mi s nepatrným úsměvem a přistrčila ke mně svůj maličký oranžový telefon, který se jí houpal na šňůrce zavěšené na krku, abych se přesvědčil, že je displej prázdný. Sáhl jsem do kapsy, vy-táhl z ní svůj mobil, podal jí ho a řekl: „Jestli víte z hlavy jeho telefonní číslo, zavolejte si z mého. Je to sice starý krám, ale funguje.“

Dívka mě obdarovala úsměvem, který byl upřímnější než ten předešlý, do něhož se určitě nutila. Popadla telefon a okamžitě namačkala číslo.

„To je divné,“ rozčileně mi sdělovala, „vyzvání to, ale ni-kdo se neozývá. Probůh - snad se strýčkovi něco nestalo? Je mu pětašedesát let a měl už dvakrát něco se srdcem. Proto si koupil ten elektrický motorek do loďky, aby se neunavil veslováním.“

„Třeba se mu jenom přestal ten motorek točit a musel se vrátit, aby dobil baterii. Anebo má v táboře nějaké nečekané povinnosti, takže nemohl včas vyplout,“ pokoušel jsem se ji uklidnit.

„Jen aby,“ vrtěla hlavou a bylo jasné, že jí to dělá starosti.

Vstal jsem ze země, na okamžik se omluvil a zamířil do chaty, kde jsem sestru poprosil, aby mě vystřídala v provozu půjčovny.

„Kam máš zamířeno?“ ptala se mě, ale když uviděla u vody tu nervózní dívku, hned dodala: „Jo, chápu. Jen běž, já to tady zvládnu.“

„Chci ji jenom odvézt na opačný konec rybníka. O nic jiného nejde. Její strýček na ni asi zapomněl. Půjčím si jed-nu loďku. Dík,“ vysvětlil jsem důvod svého odjezdu.

„Hlavně ji někde nepotop!“ volala za mnou Andrea.

Odvázal jsem od lávky jednu kánoi, nastoupil do ní a zajel ke břehu.

„Nastupte si. Podíváme se po tom vašem strýci,“ vybídl jsem jí.

„To je bezva nápad. Díky. Já vám tu jízdu zaplatím,“ při-jala můj návrh s nadšením.

„O nic přece nejde. Rád to udělám. A peníze si žádné ne-vezmu. Přece nenechám takovou krásku napospas komárům. Abych nezapomněl - já jsem Jirka. Mohli bychom si tykat?“ zeptal jsem se.

Sebrala ze země batoh, opatrně nastoupila do loďky, sedla si naproti mně – a já znovu uviděl ty její sněhobílé kalhotky. Jsem si jist, že si vůbec neuvědomila, co všechno ukazuje. Zřejmě byla příliš zaměstnaná myšlenkami na strýce. Na tykání však přistoupila.

„Jmenuji se Veronika, ale všichni mi říkají Nika,“ řekla.

Rybník Staňkov vypadá nejdřív jako taková úzká nudle, která se postupně rozšiřuje. Jeho břehy jsou velice rozmanité a snadno přístupné, což láká k odpočinku a rekreaci mnoho turistů. Já se ale tentokrát spíše rozhlížel po modré pláni, jestli nevidím loďku. Měl jsem štěstí. Jakmile jsem ji objevil, ukázal jsem na ni prstem, a dívka okamžitě zvolala: „To je strýčkova Manka! Ale…je prázdná…snad mu neuplavala…“

Vesloval jsem jako na nějaké regatě a tak jsme byli u loďky za malou chvíli. Bohužel nebyla prázdná. Na jejím dně ležel muž, v němž dívka poznala svého strýce. Začala plakat. Přelezl k němu a zjistil, že je pouze v bezvědomí.

„Uklidni se, Niko! Strýček dýchá, sice velice těžce, ale dýchá. Něco se mu při plavbě stalo. Mohla to být únava, či vyčerpání, možná to zavinilo ostré letní slunce nebo ho zase zradilo srdce. Vezmi si můj mobil a zavolej záchranku!“ volal jsem na ni a hodil jí svůj telefon.

Málem ho nechytla, ale naštěstí se jí to nakonec podařilo, a tak za chviličku telefonovala s dispečinkem. Já mezitím uvázal naší loďku za strýcovu, sebral z podlahy pohozený motorek, sedl si s ním na záď, spustil ho a rychle zamířil k břehu.

„Řekni jim, že budeme čekat u občerstvení Prima vedle kempinku, to je odtud nejblíže. Oni už budou vědět, kam mají zamířit. Často tam jezdí, když mají táborníci mezi sebou nějakého pacienta,“ radil jsem Nice.

Když jsem zakotvil u břehu, vynesl jsem bezvládné tělo starce na trávník a uložil je pod vysokou borovici. Hlavu jsem mu podložil Veroničiným batohem. „Máš nějakou deku? Přikryjeme ho. To se v těchto případech obvykle dělá.“ Dívka nejprve hledala v batohu přikrývku, jenže si uvědomila, že vlastně žádnou nemá a tak nakonec rozebrala svůj spacák, celý ho rozepnula a přikryla tělo strýce. To už bylo slyšet v dálce houkání sanitky. 

Lékař přikázal starce naložit a Veronika nastoupila s jeho dovolením do zadní části vozu. Než řidič zavřel dveře, zavolala na mě: „Jiří, pohlídáš mi věci a strýčkovi loďku? Já si všechno vyzvednu hned, jak to bude možné.“ Mlčky jsem přikývl a chvíli hleděl za odjíždějícím vozem. Potom jsem posbíral rozházené věci, naložil je do loďky, překontroloval, jestli je strýcova loďka správně přivázaná a vydal se nejkratší cestou nazpět.

Druhý den se Veronika objevila u naší půjčovny loděk už brzy ráno. Vzbudila mě klepáním na dveře chaty, v níž ještě všichni spali. Podle jejího úsměvu jsem poznal, že všechno dobře dopadlo. Přesto jsem se zeptal.

„Jak je strýčkovi?“

„Dobře. Jenom omdlel pod tím žhavým sluncem. Nechali si ho v nemocnici na pozorování a slíbili, že ho příští týden pustí. Musím do skautského tábora. Pověřil mě totiž povinnostmi hlavního instruktora. Bojím se ale, že to nezvládnu - stejně jako určitě nezvládnu řízení jeho loďky. Napadlo mě proto, že tě poprosím, abys mě tam odvezl a zůstal několik dní se mnou a pomohl mi s tou mládeží.“

Chvilku jsem váhal. V tom z okna zvědavě vykoukla moje sestra. Zřejmě slyšela náš rozhovor, zaregistrovala moji nerozhodnost, a proto mě popostrčila slovy: „Jestli chceš, klidně jeď. Za chvíli přijede Lukáš s Lenkou, takže pomocníků na půjčování loděk tu bude dost.“ A tak jsem nakonec rád nabídce Niky vyhověl.

Po vydatné snídani jsme společně nastoupili do loďky Veroničina strýce a vypluli na druhý konec Staňkova. Zatímco jsem pádloval, řekla: „Chci ti moc poděkovat, protože nebýt tebe, mohl strýček umřít.“

Zavrtěl jsem hlavou, usmál se a po pravdě přiznal:

„Mě neděkuj - poděkuj svým kalhotkám. Ty mohou za to, že jsem si tě všiml - to ostatní přišlo samo.“

Nejdřív nechápala, o čem mluvím, ale když se na vlastní oči přesvědčila, jakým způsobem sedí na lavičce, všechno jí došlo. Zasmála se, okamžitě přitiskla kolena k sobě a já měl po dívání. A pak šibalsky pronesla: „Tobě se ty kalhotky líbí, že ano?“

„Možná. Ale ty se mi líbíš víc. Zvlášť ten zrzavý melír ve vlasech. Jenom kvůli kalhotkám bych se s tebou nepustil někam do neznáma,“ odpověděl jsem.

Mlčeli jsme, naše loďka plula po tiché hladině rybníka, na které se třpytilo vycházející slunce, a já si byl jist tím, že společně míříme vstříc novému dobrodružství.

 

 

 

 

 

 

---