Jsou hlavy

Hlavy – dychtivá zvířata polibků,

bez úzkosti ze zítřka,

mladá žena chystá sněhovou kolébku,

ve studánce voda čistá.

 

Právě v rozmyslu snažila se,

byť umdlévala na mysli,

stydno ji trápí při vzpomínce,

kdy chlapečtí verbíři odešli.

 

Tu uzlem na šátku,

zamává nakrátko zrajícím klasům,

zažene šarvátlu

dvou loučíjících se hlasů.

 

Slunce tak proměnou

přechází v stříbrný měsíc

a s tváří kamenou,

k spánku políbí na líc.

 

Toliko času běželo,

denně skočné luny tělo,

štěstí u kapličky plakalo,

tu se dcerce zaželelo.

 

I vyšla dívčina k muzice,

sunkénku v lokýnkách květ,

sličně vypala velice,

točil se točil ve sklence svět.

 

Hopsa, hej, vyprávěj,

zda- li  mě znáš,

srdce mé poslouchej,

povídej, zda poznáš můj hlas.

 

I byl tam rej,

vína habaděj,

děj se co děj,

točí se kolotoči,

Tvoje modré oči,

povídej

povídej,

krásně se točí.

 

Střepiny zatnuté,

střevíčky z křišťálu,

omluv mě prosím Tě

takhle po ránu.

 

Kampak má drahá,

poupě zpěvných ptáků,

anděli, vílo vlahá,

červená sukénko z máků.

 

Povídej,

povídej,

vyprávěj,

poznáš můj hlas,

vína je dívej

stále habaděj,

tak kampak,

kampak (pořád) pospýcháš.

 

Tu jsem si vzpomněla,

matička churavá,

v posteli ležela,

já hlava děravá.

 

Nikam, řekl jsem, přikázal,

tu zůstaneš kuničko lišácká,

uzdičku jsem Ti odvázal,

teď jsi, teď jsi žena má!!

 

Už poznáváš manžela?

Vdavky byli tvou vinnou,

tenkrát jsi nehybně ležela,

když bylas čistou pannou.

 

Copak už nevidíš?

Tu ten stydlivý ruměnec,

vzápětí na mě vystrčíš

a jsem Tvůj oddaný milenec.

 

Dívka pátrá po hřbetě času,

chvěje se, náročné obrazy,

vzdech foukne jí do vlasu,

slast omývá dvě pobřeží.

 

Ba kledba ji klamala,

že necítí v řece brod,

neví nikdo jak plakala,

vodopády slaných vod.

 

Víno pila, naříkala,

copak to má život,

vzápětí pak utíkala,

se svým žalem přes potok.

 

Tančila tam zprvu něžně

v tom závoji z nočních hvězd,

obtočené kolem nožky nitky režné,

upomínky spavých měst.

 

Později se obroubila

vším tím rájem vprostřed lesů,

přírodě se poklonila

v nesmyslu válečných časů.

 

Tak v kouři ohně ovívala

svou nahou siluetu z mramoru,

na prsou bolest tímala,

souchotě táhly ji nahoru.

 

Už má milá zapomeň,

nejčko jen jeden sen máš,

svět je zas na chvilku odložen,

vzdyť mě už znáš,

mě už znás,

zapomeň.

 

Pamatuješ?

Fantazií v proudu světla,

má ruka Tě hladila v klíně,

pak jsi se se mnou střetla,

vzdychala jsi,

hekala,

stoupala ja klesala,

křičela,

vyčítala, že jsme nazí,

toužebně jsi přirážela,

šeptal jsem Ti,

jsme milenci ne vrazi.

 

Pamatuješ?

Pohárky s vínem,

stavěli jsem na zápraží,

aby ojíněné v zimě,

byli tím, co náš zpraží.

 

Knoty se krátily,

my schvácení koně,

uzdy jsme ztratily,

oddaní poutníci ohně.

 

I ptáci odlétli,

vyděšení holubi,

klidu též nalezli,

ve městě naruby.

 

Vzpomínám muži můj,

na Tvůj palác,

na Tvou sluj.

 

Však z maličké ždibce mi ukrajuj,

neříkej zhurta nic,

ach muži,

muži můj.

Má milá jediná

vzpomínáš,

poznáváš můj hlas.

 

Dva půlměcíce,

dvě hlavy,

jedna jak z prstýnků,

jedna jak hřebíky,

co ruce hrobníků,

zasévaj do hlíny.

 

Milý můj,

vzpomínám,

jak v rakve nás ukládal

sám déšť,

a pořád povídal

na mou duši a čest,

nechám Vás puté rostlinky

zas jinde kvést,

vždyť s jedem

jsme svedli válku,

o nekonečnou dálku.

 

Vzpomeň ještě kousek milá má,

radostná i hanlivá.

 

Umíme žít,

umíme zemřít,

umíme říci dost,

umíme život nasadit,

i strunku loutny naladit,

Vždyť smrt třeba znamená žít

a žít smrti se poklonit.

 

Už víš,

už mě máš,

poznáváš můj hlas,

už jen mě kolébáš,

minulost už odvál čas.

 

---