Martialis

Unavená tvář vyprovází za obzor slunce,

všední starosti dneška bere si sluneční vůz,

skrz kapradiny papírové barvy rvou se pryšce,

začíná vláda noci – a inspirace múz.

Zavržený poeta vláčen jest,

pravda vlastními ústy vyřčená,

po smrti sláva pozdě přichází,

a žití je jako děvka svlečená.

Přízeň mocných je tuze vrtkavá,

lichotky pohárem jedu voní,

a po zdi pne se duha nezdravá.

Jak psovi hodí kost,

štěstí dá mnohým příliš,

nikomu ale dost.