kOITÁLNÍ BAROK

Koitální barok

Chtěl bych ti každé ráno,

nezpozorován,

přinášet kopec orosených růži

s ještě nepootočenou hlavou ke slunci…

A až bys mě potom hledala,

napůl ve snu,

napůl v Paříži,

čtvrtinově na Malé Straně,

osminkově jihojižně

a třetinkově na Kozlovi U Černýho vola

trochu zaskočena,

pod srdcem ještě spící,

gotickým loubím Karlovy Alma Mater nevyděděna

a ťapkala mě záda svou hebkou kůží chodidel

až kdesi  na zádi mých tajemství, tam,

kde cesta k sadu nevyřčených slov

až k lesu ticha klikatě se úží,

lehnul bych si na druhou stranu,

blíže k tvým ústům,

blíže k trní…Líbat tě budu zezadu

a nečekaně,

tak jako jsi mě zaskočila

první strofou pohlazení

v jedné, dnes už zatracené vinárně

U kočičí hlavy

v ulici Karolíny Světlé.

Nejraději bych tě naklonoval,

Aby i ostatní věděli,…

Nejraději bych pomnožil a věnoval tě

Staré Praze. Ale jsem

blahoslavený lakomec.

Sám uždibuji laskominy

a Postkeltský koitus,

jsem tak trochu blíže hříchu

a ryze poločeskému, letmo šeptlému,

pobřeží bájné Kafkoviny…