Prázdný polibek

Chtěla konečně únavu od bolesti. Ta měla brzy přijít.

„ Tak sakra píchněte mi něco!“

Přehrada praskla. Tisíce galonů vody se na ní řítilo strhujícím proudem. Podlehne tíze vody. Umí však plavat…Ovšem ty kameny, ty zatraceně ostré kameny, které proud strhnul sebou jsou již tak blízko. Uteče? Vyhne se?

„ Slečno, musíte tlačit. Dokážete to, ale teď nepřestávejte! A na tři, ano? Jedna… Dva…“

…Tři….
Sebrala všechny své poslední síly a jako zaměřovačem je všechny vyslala do břišní partie. Proužek potu jí vykresloval po obličeje kubistické motivy. Ruce se křečovitě držely okraje lehátka a nehty se jí zarývaly do měkkého kovu. Rez jí opadával do dlaní a ona si ho rozmazávala po obličeji. Nevěděla proč to dělá ale dodávalo jí to alespoň trochu klidu.

„ A máme to, je to krásný chlapeček. Trochu cvalík, ale roztomilý. Hned bych vám ho vzala.“ Smích se rozhostil sálem.

- (Mlč. Nikdo mi ho nevezme. Je moje. Rozumíš?)

Nedali jí ho do náručí. Byla moc slabá,mohla by omdlít a něco miminku udělat. Sestra ho držela v tlustých rukou a zabalené v modré dece ho ukazovala novopečené mamince. Byla hrdá, že to dokázala. Přivedla na svět živou bytost s obrovskými hnědými kukadly. Chtěla se ho dotknout, ale necítila ruce. Teď si chvíli zdřímne a až nabere trochu sil, půjde se se svým synem seznámit…

/
/
/
/
/

Když otevřela oči, zděsila se.
„ Jdi od mého dítěte, rozumíš?“ Křičela a mačkala při tom červené tlačítko, které mělo upozornit sestry, že se něco děje.
„ Klid, bude v pořádku!“ Podívala se jí hluboce do očí a vykouzlila na svém ohavném obličeji zrůdný úsměv. Zežloutlé zuby se jí již potáhly silnou vrstvou zčernalé plísně.
„ Co chceš? Co po něm chceš?“ Bála se pomyslet na to, proč je poctila svojí návštěvou. Bylo tak brzy…
„ Jen si zatančíme,“ odpověděla jí a přitiskla si malé tělíčko na svá prsa. Do své levé ruky si symbolicky vložila malou dlaň, která se v její topila. Začaly spolu tančit. Podrážky od těžkých bot jenom klouzaly po podlaze. Tančila s takovou lehkostí. Přirovnala by jí k lesní žíňce, nebýt její ohyzdnosti.
„ Prosím, vrať mi ho. Prosím.“ Slzy se jí kutálely po kulatém obličeji a začaly pálit. Ohnivé cestičky jí proměnily tváře v pulzující ohnivé kamínky. Strach jí svazoval stále víc k posteli.

- Sestry stále nepřicházely.-

Už nemohla. Dech jí pomalu docházel a projevilo se na ní staří. Položila dítě zpátky do postýlky a posadila se na židli. Loupání kostí se rozeznělo pokojem a spustilo tak orchestr s názvem: když tělo bolí…
„ Nejsem už nejmladší,“ mluvila pravdu.
„ Tak co budeš dělat s dítětem? Nebuď už taková, alespoň jednou buď hodná. Já tě o to prosím.“ Slíbila by jí za to všechno. Peněz měla dost. Může jí dát všechno a klidně sežene ještě víc, pokud by to chtěla. Jenom ať jí nebere její dítě. Její poklad, její duši…
„ Já jsem se na něj přišla jenom podívat, neboj!“ Odhrnula si černou kapuci z obličeje a dala tak prostor k pohledu na její obnažené lícní kosti.
„ Opravdu ne? Panebože, děkuji. Děkuju moc…“ Byla šťastná, unikly tomu jenom o vlásek.
„ Opravdu ne, tancuji vždy jen s těmi zdravými. S nemocnými to totiž většinou nejde.“ Začala se smát a dávivý smích přešel v dráždivý kašel. Vyndala dítě opět z kolíbky a položila ho čerstvé mamince do náručí. To bylo poprvé co ho držela. Pocit štěstí a jistoty se jí rozlil do všech tělních úkrytů a zákryvů.

„ Tak šup nemáme moc času.“ Řekla jí tmavá bytost ledovým hlasem s hrdelním přízvukem, který se zařezával hluboko pod kůži a zasel tam popínavou rostlinku z rodu: smrt.
„ Jak to myslíš, nemáme moc času? Vždyť jsi řekla…“
„ Já vím, co jsem řekla a to stále platí.“ Dotkla se svojí promrzlou rukou té její, horké a světlé. Pohladila jí po vlasech a spustila do jejích uší pohřební skladbu. Celou dobu se jí dívala do očí a nedávala jí žádný prostor k úniku.
„ Co, co…?“ Nestihla se zeptat. Pohublé stvoření jí přiložilo kostnatý prst ke rtům a dala tím pokyn k utišení.
Zpívala nahlas. Zpívala se šílenstvím v krku. Ona zpívala…
Nahnula se k jejím ústům a políbila jí. Unavené dívka obdržela prázdný polibek.
Usnula…
/
/
/
/

Když se proudila byla už zase v pokoji sama. Vstala s obrovskou lehkostí z postele. Deka z jejího těla sklouzla úplně sama.
Došla k postýlce a vzala si své dítě do náručí.
Po tvářích jí zase tekly slzy, nebyly už ovšem horké ani ohnivé. Chladily obličej a stékaly po bělavém krku.
„ Budu vždycky s tebou,“ slíbila svému malému zázraku a naposledy ho políbila. Dala do toho veškerou lásku, kterou v sobě měla. Miminko jí za to obdarovalo malým úsměvem.
„ Budu na tebe dohlížet, miláčku.“ Řekla mu tichým, roztřeseným hlasem a položila ho zpátky do postýlky. Došla k oknu a otevřela. Na její kůži dopadly horké sluneční paprsky a prohřály cele tělo. Podívala na své dítě a široce se usmála…
Pak zvedla ruce a vzlétla k nebi.
Dítě osiřelo v pokoji a dalo se do pláče.

A pláče do teď.

---