Jen mlč

Užjsou zase kolem mě. Nenávidim je...!

Dívá se na mě. Jeho zčervenalé, unavené oči se pohybují s ledovým klidem a vražednou přesností. Proč se dívá zrovna na mě? Je nás tu spousta. Desítky mladých žen, strhaných prací, přesto však stále krásných. Desítky unavených těl, a nespočet nemocných duší. Jejich životní příběhy jsem slyšela tolikrát. Žvanily jako kolovrátky, co nejdou zastavit. Nezajímaly mě jejich kurevské problémy, měla jsem je taky. Ale já je poslouchala. Nechávala jejich plesnivé kletby a nářeky pustošit mojí hlavu. Jejich prosby naplňovaly v noci vždy minimálně půlku místnosti a byla jsem to já,kdo musel jít a otevřít dveře aby mohly vylétnout. Alespoň tak se dalo na chvíli usnout. Možná jsem to však ale dělala ráda. Každá mi při obědě nechala povětšinou kousek svého,kyselého chleba nebo trochu omastkové polívky. Potřebovaly abych žila, abych je poslouchala. Já si ale naopak přála aby chcíply. Měla jsem jich plné zuby. Nenáviděla jsem je…

Jeho zrak se stočil na Ingrid.
Půvabnou plavovlásku s nejjemnějšími rysy, jaké kdy lidské oko spatřilo. Byla jako kvítek violky, co poletoval jarním vánkem sem a tam.
Sem a tam,
sem…
Ano, tu jsi vezmi. Jen řekni její jméno. Chci vidět ten strach v jejích očích. Jak se bude klepat a prosit o smilování. To ona vždy nejvíc naříkala. Za plamenem svíčky vypadala jako blázen. Když mi vyprávěla o svém dítěti, třásla se a cvakala zuby. Byla šílená! Po nudné pasáži o jejím manželovi se pokaždé dostala k myšlence: proč zrovna já? A já poslouchala a dívala se jak nervózně chodí sem a tam.
Sem a tam,
tam…

Proč? Proč se zase dívá na mě?
Jen mlč! Jen nic neříkej!
Jen nech svoje žluté zuby za popraskanými rty. Já...
Já klidně budu pracovat s dvěmi rýči najednou. Mám ještě dost sil. ( Ty příběhy mě krmily, já sílím.) Vydržím kopat v dešti, ve větru. Ně jako ty chudinky stojící vedle mě. Ty už neudrží ani sami sebe, natož kovové nářadí. Že s nimi nemáš co dělat? TAK JE ROZVĚS NA LAMPY JAKO OZDOBY. JAKO KRVAVÉ OZDOBY. Na to se perfektně hodí. ( Jen neřeknu ti, že jsou jedovaté jako nejčernější zmije. Přijdi si na to sám!) Tak se jen na mě nedívej.

( On se na mě usmívá!)
Jen mlč, nevyslovuj prosím moje jméno. Dobrý bože pomoz mi! Já…
Já klidně ti budu dělat děvku na hraní. Nechám své tělo na pospas tvé síle. Budu dělat vše co řekneš, vyzkoušíš si vše po čems kdy snil. Můžeš mě bít, přivazovat k posteli, na přáni ti budu hekat nebo dělat mrtvou.
Jen prosím buď zticha. Pokazíš to…

-( Rozpršelo se )-

Tak sakra, drž hubu! Nebo jen nevyslovuj mé jméno. Nejsem připravená prát se s kulkou ve svém těle. Já panu bohu se za tebe přimluvím, aby tě i přes všechny tvé hříchy vzal k sobě. Aby tě pustil do svého království.
…jen tu pistoli nech dole…
-
--
---( mlč!)
symfonie větru
---
--
-

„Ingrid Kowalscky“

Díky bože. Děkuji ti za pomoc. Ta ať klidně chcípne. O jednu ubožačku míň. Věděla jsem, že to dokážu…

………………………………………………………………………………………………
Vrchní dozorce vzal Ingrid za ruku, otočili se a vydali se k jeho kanceláři.

( Co?)
( Co to je, ksakru?)
( Kam jdou?)

-
--
---( mlč!)
symfonie větru a deště
---
--
-

Okolím se rozhostily výstřely. Desítky výstřelů do ztěžklého vzduchu a desítky zkrvavených těl padaly k zemi.

---