STRACH

Leontynko...vrátit či nevrátit se k sobě...toť to o co tu vlastně vůbec neběží...ale o co běží...

Neboj se sama sebe, neublížíš si, už.

z nenávratna do nenávratna..? ..ale můžeš.. můžeme! chci.. chceš? ..stejně tě.. miluju

Je už dost hrozný, když musím žít sám se sebou, natož ještě sám v sobě. Žádný návraty do sebe, žádná lítost.

Od sebe jsem odešel v ten moment, kdy jsem začal vnímat lidi a svět kolem mne. Je to však těžké žít sám bez sebe a tak se pokouším o návraty. Pak se ale vratím a za chvíli musím zase ven. Asi to zní divně a tak radši přestanu...

Přicházíš k sobě ?

Také jsem se strachy rozklepal, není to tak nepochopitelné, bojíš se vrátit k někomu, kdo možná nepochopil, že jsi odešla.., že je tma..., je to jak o setkání básníků Písmáků

nepochopils...bojím se návratu k sobě...

Přesně tak - návraty k sobě jsou o strachu... A je to dobře.

Já koneckonců toho komu jsi odešla nejmenuji, protože jsem přesně věděl, že jsi to ty, momentálně bez sebe, tvůj mulisák..

Je dobré, že zatím máš kam se vrátit. Horší je, když se člověk nemůže vrátit už ani sám k sobě.