Otevřenou hlavou

umět se zastavit podívat se dovnitř stočit se do klubíčka a jen tak vypustit hlavu do rosy...

oční rozhraní

se čočkama nemění

na poli poskakujou květy hrachu

někdo tu vysypal pomeranče

- zlaté makovice prořízlé hnědou

 

zatěžko objevovat něco Nového,

když každé nadechnutí

plnější než to předchozí

..a kdybych uměla malovat

nebudu psát..

 

třepetaly se

..stejně jako teď..

spony větví

a my šeptali

modlitby ránu,

karmínu vína..

 

dva pruty položený jen tak přes sebe,

sami neschopný stát a být

zachvění…to my  - neschopný  svý vlny

i o pevnej břeh

umírnit..

 

nech si svý křídla

a nestřihej mý

..stárnou rychle..

 

nebi praskla duše

- dusí popelem a modrým cukrem

chutě jsou zbytečný,

vše hmotný je zbytečný,

pláče zbytečností

..mluví cizí řečí,

když všichni stojí

otočení a bez prostředků

se zlomenou krční pátěří

to loutky v brzkém slunovratu

klečí na peckách

 

neprší..

žádná ostrost

ze kry na kru

sny si skotačí

 

..dělají dlouhý nos na světní mozaiku..

---