Den před dneškem

Byl to den před dneškem, kdy jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Člověk naplněný po okraj nenávistí, sebeponižováním, zlobou, závistí, bezmocností, strachem a zmarem…to jsem já. A takový člověk nemá co dělat na světě. Nejhorší je, že krásné lidi mého života potkávám vždy v tomto rozpoložení. To znamená, že je zneužiju k ukojení svého ega a pak je odkopnu. Ti nejsilnější ale zůstanou a vyčkají až do chvíle, kdy mi bude dobře a kdy budu rozdávat jen lásku, porozumění a svěžest. Takový je v mém životě jen jeden. Miluju ho. Zbožňuju ho úplně celého. Stojí vždy při mně a nic za to nežádá…jen se bojím s ním spojit svůj život ještě víc. Bojím se, že ho nedokážu milovat fyzicky, jsem přeci jen přízemní štětka, co má ráda svalovce s pořádným nářadím…slovy markýze…a to on nemá…největší chybou mého života je, že nevěřím v Boha…miluju tě už teď, jen jsem k tobě pořád nenašla cestu a bojím se toho, jsem slabá a nedokážu se jednoduše rozhodnout, i když vím, že ty jsi má jediná spása, jen ty můžeš zachránit můj zkažený život….

Řekl mi, že nedokážu milovat a já musela s nelibostí přitakat…neumím se rozdat, bojím se zklamání a toho, že by nade mnou měl někdo moc…to nemůžu připustit, já musím být vždycky ten člověk, který manipuluje a ovládá ostatní…nejhorší je, že mě tahle pozice vždy začne velmi brzy štvát a v tu chvíli začnu měnit svůj život, odříznu se od přátel, od partnerů a začnu odznova získávat další duše, které ovládnu…