Pan Tau

Já jsem Pan Tau.

Je to poměrně zvláštní jméno. Na ulici se lidi mohou utlouci smíchy, když na mne moji známí volají: „Haló, Pane!“. Lidé si na mne ukazují svými slizkými prsty a smějí se mi, že kdybych měl ještě buřinku, budu úplný hrdina z té dvě stě let staré pohádky, co ji dávali v televizi. Já jsem ale člověk od rány, ne žádný dětský kouzelný panďulák, který rozhazuje úsměvy na úplně všechny, včetně svých největších nepřátel. Jsem totiž profesionální boxer. Tedy, tím je myšleno, že ovládám roboty, které boxují. A k tomu je nutná dávka ošklivého, zlého, nafoukaného a nepřívětivého chování.

Snažím se být jako kaskadér. Dělat věci, o kterých se ostatním ani nesní, to je můj sen. Občas takhle vyrážíme ven s mým kamarádem Josefem ven a jezdíme na robotech na U-rampě. To je opravdu báječná zábava, ten robot se totiž vždycky tak roztříští – nebo jak bych to řekl.

 Lidé mi často říkají, že žádný kaskadér nejsem, že si hraju na někoho, kým nejsem, a že nejsem tohle a taky někdy támhleto. Já ale jsem velký kaskadér, jedna z budoucích největších světových osobností, JÁ jsem ten nejlepší! JÁ jsem ten, kdo bude prezidentem celého světa! NIKDO mi nebude říkat, že to tak není, protože potom bych si to s ním vyřídil!

 „Pane?“ zaklepala mi na hlavu má robotická služka, Anežka. „Co porád?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem na ni vůbec náladu. Už jí trochu rezavěly mozkové závity a byla lehce zpomalená. „Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli té šunky mohu nechat o pět deka víc.“

 „Tak se klidně zeptej! Ale to ještě neznamená, že ti odpovím!“ odpověděl jsem tak ďábelsky dobře, až jsem ze sebe měl ohromnou radost.

 „Dobrá tedy, alespoň to zkusím. Pane, mohu Vám, prosím, nechat té šunky o pět deka víc?“ zeptala se pokorně, očividně ze mne měla strach. Dělalo mi dobře vědomí, že ze mne jde strach. Jak vzrušující!

Rozhodl jsem se dělat zlého. „No já ti nějak nevím, Anežko,“ pověděl jsem záhadně. „Není pět deka moc? Pardon, ale kdyby šlo o čtyři a devět desetin deka, tak bych nic neřekl, ale pět? Jak se vůbec můžeš odvažovat na to zeptat? Jsem z toho velice rozmrzelý.“

 „Dobrá tedy,“ snažila se Anežka najít řešení, ale jeden z jejích mozkových závitů se zřejmě zrovna zasekl a ona tak řekla: „Bude to tedy devět set dolarů, čtyřicet centů.“

Byl jsem vzteklý.

Vypnul jsem ji a šel jsem si do kuchyně sníst patnáct deka šunky, přesně jsem si to odvážil, abych nepřibral tuk, ale pouze a jedině svalovou hmotu, kterou nutně potřebuji, abych ji pak mohl odsát a vložit do svých bojových robotů. Potom mi zavolal můj známý Josef – (nemluvil jsem o něm již náhodou?) – a něco potřeboval.

„Naostři meče!“ pronesl naše smluvené heslo.

Okamžitě jsem věděl, o co jde. Na naši zem opět útočili mimozemšťané a my se tak, i s bojovými roboty, museli vydat na protiútok, na jejich domovskou planetu.

 „Jasně. Čtyři šest sedm osm, nebo čtyři dva jedna?“ zeptal jsem se. Nepovím vám proč jsem se na to ptal, protože je to velice tajné heslo a rozhodl jsem se, že nikomu jeho význam nevysvětlím. NIKDY.

„Ani jedno,“ řekl Josef. „Dneska to máme na dvojce. Tím myslím dva tři čtrnáct.“

„Proboha!“ vyjekl jsem. To totiž znamenalo, že musíme letět speciální raketou, ve které je vzduch pouze na patnáct minut přežití.

– O ne, pane bože, teď jsem vám prozradil význam jednoho z našich hesel, to jsem zklamal sám sebe! -.

 Byl jsem nesmírně poděšen a tak jsem se musel velice koncentrovat, abych nevykřikl, když jsem nakonec slyšel sám sebe říkat: „Tak jo, Pepo, za deset minut jsem na základně.“

Nastupuji do dva tři čtrnáct a jsem velice nervózní.

 Dnes máme pouhých patnáct minut na záchranu planety. Když to nestihneme, zemřeme. Zanikneme my a možná, že i celá planeta.

Jsem smířen se svým jistým zánikem.

 Nesnáším mimozemšťany! Zelené slizké potvory, které nedělají nic jiného, než že neustále útoči na cizí civilizace.

Jsou to sprostí závistivci.

 Naše raketa byla vystřelena a já se jen pokřižoval. Věděl jsem, že nemáme naději.

"Přistaňte," šeptám. "Cože?" zeptá se kapitán Nok, nafoukaný to člověk, budiž mu země lehká. "Přistání, kapitáne! Přistání! Jeden z těch debilních mimozemšťanů drží asteroid a - sakra - už se napřahuje aby ho po nás hodil! Přistaňte, vy blázne!" Kapitán se sice mermomocí snažil dostat zpět na Zem, ale to se mu nepodařilo. Naše raketa byla rozstřílena na kousky.

Jakýmsi zázrakem jsem já, jako jediný, byl v prostoru, ve kterém již je gravitační síla Země a tak jsem chvíli padal a padal, až jsem dopadl na nemocniční lůžko přímo v nemocnici svatého Herberta. Tam už mne dávno očekávali všichni, včetně novinářů.

"Pan Tau... Cože, vy se tak opravdu jmenujete? Och, to je mi ale legrační. No. Takže vážně. Nahrávej to! Toč to! Pane Tau, můžeme se zeptat, jaký to je pocit, přežít něco nepřežitelného?"

"Skvělý." A tak se ze mne stala celebrita. Jediný, kdo ještě paradoxně nevěděl o mém návratu, byla moje manželka. Je úplně hloupá, ale je velmi pěkná, proto jsem si ji také vzal. A hlavně proto, že mi ji ostatní závidí, protože Anabel, (jak se jmenuje), vzbuzuje chtíč u úplně všech mužů.

"Anabel!" slyším kohosi volat u nás doma, když jsem se s vítězoslavným úsměvem na rtech vrátil.

Ten hlas patřil nějakému muži. Vtrhl jsem do své ložnice a koho tam nevidím - Anabel a s ní robot - spí spolu.

To snad ne! má žena mne podvádí s robotem!

"Anabel," řekl robot. "Právě tu byl tvůj muž!"

Já jsem se mezitím rychle proplížil ven z pokoje tak, aby mne má šťastná rozradostněná žena nezaregistrovala.

 "Cože? Je živý?" zeptala se Anabel, ale to už se jen ujišťovala. "Tak to je konec."

A já vám něco povím, Anabel měla pravdu.

Tohle už je konec. KONEC.

Tak to nečtěte, je to KONEC.

Sakra ty lidi si fakt dělaj co chtěj.

Služko, pojď sem! Do prčic, copak nevíš, že si kávu sladím o trochu víc?

Nechápu, že jsou všichni tak nechápaví. - Nejsem teda taky nechápavej? Ah, ne, nechci bejt nechápavej!

Já už to radši nebudu rozpitvávat.

KONEC.

.....:)