Temnota

Sleduji škrábance a drobné rýhy na svém skafandru. Vím přesně od čeho jsou a při pohledu na ně přemýšlím, přemýšlím o tom jak bych je odůvodnil, kdybych se měl před někým zpovídat za jejich vznik, za všechno co jsem vykonal, za dobro i zlo. Ano dobro a zlo, věčné téma, kdo ví co je dobro a co zlo. Sloužím jistě něčemu, něčemu většímu, mnohem hlubšího významu, něčemu co si zřejmě každý může vykládat jinak.  Je to smysl a je to cesta, je to vše v co věřím, nebo není? Sám si kladu otázku, která mě poslední dobou trápí. Vždy sem byl pevně přesvědčen o správnosti všeho co jsem udělal, ale poslední dobou v mojí mysli roste stín. Pomalu, ale jistě se rozpíná mou myslí a každým dnem mi dopřává méně a méně hodin klidné meditace. Jako zlý sen, zlá předtucha nebo jak tomu chcete říkat, která vás nutí stále se ohlížet za sebe. Proč až teď? Copak sem dřív byl slepý, nebo je ten důvod úplně jiný než si myslím? Mám se snažit to zapudit, nebo se tomu postavit a prozkoumat co to vlastně je?

Ne! Už to nemohu dál snášet, musím s tím něco udělat. Už to nejsou jen sny, vidím stíny i ve dne…

Poslední noc byla hrozná…

…stojím na můstku svého PK, sleduji dění v jednom nejmenovaném sektoru. Kolem mě není žádná posádka. Všichni jsou ve svých kajutách a meditují. Posadím se do svého pohodlného křesla, když  náhle uslyším dunivý zvuk odněkud z lodi. - Všichni přece spí?! – Nerad, ale vstávám ze svého křesla a pouštím se směrem za tím zvukem. Ozývá se v nepravidelných intervalech a mám pocit jakoby se pohyboval, ne určitě se pohybuje. Zrychlil jsem a aniž bych tušil co hledám, nebo pronásleduji, vlastně nedokážu určit ani ten zvuk. Dunění, které jsem nikdy neslyšel, ale už jsem si jistý, že jsem se dostal na místo, kde –to-  předtím bylo. Nalezl jsem nějaký šrám na stěně. Nevím, kdo by tu a proč škrábal po stěně, no nic, jdu dál. Sem velice zvědavý co tam asi najdu. Došel jsem do většího sálu, který většinou používáme s ostatními generály k projednávání vojenských akcí. Na stěnách je ale mnohem více škrábanců… „Lemone…“ Ztuhl jsem při pohledu na strop. „Tohle není možné!“ Obraz, který se naskytl mému zraku byl zrůdný a zároveň precizní. Cítil jsem jak mi mráz přeběhl po zádech, nebo jak tomu lidé říkají. Nikdy jsem nic takového neviděl. Zrůdný obraz toho jak tisíce nevinných padá do nekonečné jámy, všichni stály kolem a bez jakýchkoliv známek života v obličejích padaly do jámy. Sleduji obraz a náhle si uvědomuji, že  už ty zvuky neslyším, rozhlédl jsme se kolem sebe a v chodbách byla tma a „mrtvo“. Nemohu si pomoct, ale jakoby čekám na něco, co by z té tmy vyšlo a postavilo se přede mne. Chvíli nehybně sleduji temnotu a pak sám sebe přinutím k nějakému pohybu.

Hrůzou zůstávám jak zmražený na místě a sleduji scenerii , která se mi právě naskytla. Obraz na stropě začal jakoby –ožívat- a sestoupil ze stropu. Náhle byl všude kolem mě a já jsem stál jako pouhý duch v mase jiných postav. Nevšímají si mne a dokonce prochází skrze mě. Nemohu se ani pohnout, celá ta hrozivá podívaná je nyní ještě děsivější. Všichni jdou směrem k té jámě a bezmyšlenkovitě do ní padají. Z ochromení mě dostane až opětovné zadunění, tentokrát však nevychází odnikud z dálky, ale ozývá se přímo z míst, která se nacházejí jen kousek za mnou. Všechny postavy se v tu chvíli zastavily a otočily se na mě. Jejich tváře, dá-li se to tak nazvat, byly staré a odevzdané jako nějaké zombie. Hleděly teď přímo na mě. Po chvíli si uvědomuji, že nesledují mě, ale něco co je za mnou. Pomalu, pln strachu, se otáčím a to co se mi odkrývá je téměř neuvěřitelné, snažím se ucouvnout, ale nejde to, při tom pohledu jsem ztratil veškerou moc nad svým tělem, mohu jen hledět na to co je přede mnou. Obrovská „postava“ složená z jiných bytostí, známých i neznámých, tohoto vesmíru. Nemají oči, jen prázdné důlky, ale přesto všechny hledí přímo na mne. Chci se otočit, chci utéct, jen dál nehledět na –tohle stvoření-. Natahuje se po mě něčím vzdáleně připomínajícím ruku. Už je téměř u mě…

…probudil jsem se z meditace a mysl jsem mel roztěkanou. Oknem do mého domu vanul slabý letní vánek a světlo dvou měsíců slabě prosvětlovalo mou ložnici. Byl to jen sen, ale byl jiný než ty všechny ostatní, ne nemohl to snad ani být sen, stál jsem tam a všechno bylo tak živé.  Neodvažuji se opět ponořit do meditace, beztak zbývá do rozednění jen pár hodin. Do deníku ukládám to co se mi zdálo.

* * *

Směřuji k hlavnímu paláci určenému vládě. Dovnitř i ven proudí davy Vorlonů. Nemám vůbec náladu na víc než dva lidi ve své blízkosti a věřím, že tomu i tak bude. Směřuji přímo k sálu, ve kterém mám domluvenou schůzku s Kilerem a Iluzonem. Několik známých mě zahlédlo a snažily se nějak projevit pozdrav, dělal jsem, že jsem si jich nevšiml a spěchal jsem dál. Konečně, dveře společenského sálu. Uvnitř bylo opravdu nádherně, světlo procházelo barevnými okny a vytvářelo uklidňující atmosféru uvnitř sálu. U obrovského stolu již seděli Kiler s Iluzonem, cítil jsem jejich myšlenky, když si mne všimli, prozrazovaly jejich překvapení. Podíval jsem se jejich směrem a nechal plynout své myšlenky, abych je uklidnil. Když jsem se dostal až ke stolu, u kterého seděli pozdravili jsme se a zasedli.

„Situace se opět vyhrocuje, -starší- nás jeden po druhém opouštějí a odcházejí za okraj“, Iluzon se na mě podíval tázavým pohledem, „vědí něco co my ne?“ „Upřímně? Nevím Iluzone, je to všechno najednou, galaxie je v pohybu a my jsme jen kolečka toho ohromného stroje.“ Kiler na mě hleděl trochu nejistě, když slyšel to, co jsem právě řekl, „To je nějaký vtip nebo co Dark? O čem to ku*va mluvíš? Já to vidím takhle: kosťohlavci nechápou svojí úlohu v galaxii, narušují věci, kterým nerozumí a je nutné jim rázně ukázat správnou cestu.“ Ano to je Kiler, jeden z mladých Vorlonů, který se dostal do vlády a je takovou horkou krví, možná dobře, možná špatně, kdo tohle může soudit? „Kiler, máš pravdu, ale musíš hledět jesště dál.“ Kiler vypadal, že něco dodá, ale nakonec si to rozmyslel. „No, abychom se vrátili k tématu, ano je možné, že se něco děje s galaxií, ale nevěřím, že tě to překvapuje. V poslední době se toho stalo hodně, hodně mrtvých, hodně zla.“ Iluzon přikývl v souhlasu. Ano věděl o čem mluvím, naše akce proti nepřátelům. Ztráty, nic nechápajících minbarů, byly nehorázné, ano zbytečně ztrácejí své lidi kvůli věcem, kterým ani nerozumí. „Bojím se našeho postavení v očích našich občanů Iluzone, naše kroky v posledních střetech, nemusí být pro všechny občany úplně smysluplné dokud to vše není u konce.“ Myslím, že i to je jeden z důvodu odchodu mnohých Vorlonů za okraj. „Ano jsme teď oslabení o Vorlony, kteří odešli za okraj, ale Lemon je při nás a všechno bude dávat smysl i ostatním až přijde ten správný čas.“ Iluzon to řekl naprosto sebevědomě a jistě. Chvíli jsme seděli a mlčky sledovali jak slunce pokročilo v jeho každodenní cestě a jak se stíny v sále mění. Kiler náhle vstal a strohým kývnutím hlavy dal najevo, že pro dnešek skončil. S Iluzonem jsme následovali jeho příkladu a každý jsme šli svou cestou.

* * *

Už jsem nemohl vydržet na Vorlon Prime a musel jsem do svého opravdového domova, který je na palubě PK v nekonečném vesmíru. Na palubě panoval celkem klid, nedělo se nic zajímavého, a tak si každý pracoval na svém. Hodiny utíkaly a posádka pomalu řídla a vytrácela se do svých kajut až jsem na můstku zůstal úplně sám. Hleděl jsem z okna a sledoval hvězdy. Pomalu jsem usedl do svého křesla. Sedím a pomalu se ponořuji do meditace, když náhle uslyším dunivý zvuk z vnitřku lodě…