Počátek

Právě se blíží jaro a vše na Vorlon Prime, jakoby ožívalo, nejen zvěř, ale i rostliny a dokonce i všichni Vorloni. Otevřel jsem okno a nechal jsem vstoupit čerstvý vzduch do domu. Cítil jsem jak prochází kolem mne. Byl chladný a svěží, dokonale osvěžil mé tělo a mou mysl. Ranní slunce, kterému už od počátku věků říkáme Ek-Solundin starší ze dvou sluncí ozařující Vorlon Prime, rozhánělo mé zachmuřelé myšlenky. Sleduji jak se pomalu, kousek po kousku rýsuje na obzoru, jako obrovské oko sledující malý svět. Jsme jak mravenci před tím velkým okem. Lidé věří, že vesmír stvořil Bůh, a že všechno vzešlo z něj. Dost o této teorii pochybuji, ale mladé rasy jak je vidno potřebují něčemu věřit, je to jak motor, který je žene kupředu. Ale ne, opět se zamotávám do svých myšlenek a to je teprve ráno.

Slunce je už o poznání výš a osvětluje širokou krajinu kolem mého domu. Sleduji jak se vítr honí v lánech polí a čechrá jejich ještě zelené stonky. Všechno se hemží životem a bezstarostností. Člověk by řekl, „Ach stát se tak trávou, či ptákem a moct uletět z tohoto světa…“, ne to není to po čem by toužil Vorlon. Vorlon ví, že vše je logicky dáno a vše má své logické opodstatnění. A proto teď nepřemýšlím jak se stát klasem, který se houpá ve větru, ale spíše dumám nad tím jak logicky dojít k tomu aby se stejně jako ty klasy, společně a krásně podle nějakého zákonu a řádu, - pohybovali - i ostatní rasy v galaxii. Avšak nyní je opět nad galaxií stín, stín války a utrpení.

Není tomu dlouho, co jsme stáli na orbitě Vorlon Prime, proti přesile Minbarů. Bitva, která bude tučně zapsaná v archivech. Stáli jsme tam, opět na bojišti a opět klidní. Všichni už znali chladnou krutost bitev. A ani tentokrát to nemělo být jinak, dokonce jsme čekali ohromnou vojenskou sílu, která udeří na naši planetu. Stáli jsme seřazeni a čekali až přijdou nějaké záznamy ze skenerů. Konečně je to tu. Přicházejí ve vlnách a snaží se zničit naše PK. Jsme připraveni a tudíž náš útok přichází jako první a zaskočení Minbaři padají snáze než by kdokoliv čekal. Jedna vlna za druhou přicházejí Minbarské útoky a my je jeden po druhém odvracíme a ničíme jejich lodě. Nečekaně se zjeví Tienské lodě a snaží se dostat k našim PK. Zaútočily, ale nenapáchali tak velké škody, naše lodě zareagovali rychle a bez slitování. Hned nato přicházejí dva rychlé útoky MF, podařilo se jim něco sestřelit, ale to jim nepomůže. Na chvíli je klid a já sleduji slunce ozařující naše lodě, mám pocit, že čas se právě zastavil. Ticho, takové ticho, které nastane jen když se odprostíte od okolního dění a zaměříte se na jedinou věc. Svět kolem mne přestal existovat, jen já a nekonečný vesmír. Sleduji hru světla a stínu jak zlehka přeskakují, a jakoby soupeří na zlatém povrchu našich lodí. Ty se opět řadí a nové stíhače přilétající z planety zakotvují v jejich hangárech. Přecházím zpět a začínám urychleně koordinovat dění na palubě. Mentaté přebírají kontrolu nad novými stroji a připravují se na další střet. Přichází zběžná zpráva od ostatních velitelů, někteří již sledují situaci z velitelského sídla na planetě, někteří jsou ve zbývajících PK. „Potřebné opravy a doplnění stíhačů dokončeno“, několik naprosto identických zpráv zahltí můj komunikační kanál a já vím, že teď přijde další – křest ohněm - . Nemusíme čekat dlouho. „otevírají se nové prostorové díry pane“, hlas mého poručíka my zní v mysli…

… bitva trvala dlouhé hodiny. Nepřestávaly jsme doplňovat stíhače a zběžně opravovat lodě. Bojovali jsme do posledního dechu. Dokonce přišla chvíle, kdy už to vypadalo v naše vítězství. V tu chvíli už slunce nebylo nad námi a naše lodě halil stín, jako zlá předtucha, která nám má sebrat radost. Všichni jsme byli vyčerpaní a měli jsme velké ztráty, náš nepřítel však ztrácel mnohokrát více. Avšak po mnoha hodinovém boji přišla porážka. Naše lodě bojovali do posledního stíhače. Když jsem stál ve svém PK a zbývalo jen pár chvil do konce bitvy zahlédl jsem Minbarský stíhač letící velice blízko mého PK. Našel jsem si mysl jeho pilota mezi stovkami dalších a nahlédl do ní. Viděl jsem mnoho utrpení předchozích věků, které onomu Minbarovi sžírali mysl. Viděl jsem však i náznak světla, světla, které by mohlo přijít po této temné době nekonečných střetů. Bohužel v něm zvítězila zloba a nenávist a já viděl na co myslí, nesnažil jsem se mu v tom zabránit, nemohl jsem… Když mu došlo střelivo, ani se nesnažil vrátit ke své mateřské lodi, nastavil kurz přímo k mému PK, jeho poslední myšlenky směřovali k jeho rodině, bylo to to poslední co jsem mohl vidět z jeho mysli, jeho stíhač se rozbil o mé PK a já měl najednou velice divný pocit. Pocit marnosti jednání. Pocit, že možná už nemá mít žádná rasa právo vlastnit takovou sílu jakou vlastníme my, Vorloni. Měli bychom se povznést na vyšší stupeň existence a stát jen jako hlasy v myslích mladších ras. Ano je čas na změnu…

Nakonec padly veškeré naše lodě a já jsem se setkal s ostatními ve velkém sále generálského paláce…

„Byla to velká bitva! Bitva, která dopadla lépe než jsme očekávali!“, ORy právě mluvil k Vorlonům shromážděným uvnitř, „ Dnes jsme vydrželi tak dlouho jen díky oddanosti Vás všech co tu teď stojíte…“. Jeho slova dozněla a já se odebral domů meditovat a přemýšlet o tom co jsem viděl v mysli toho Minbara…

Ano, dlouhé dny potom, jsem přemýšlel o tom co se nacházelo v mysli zdánlivě bezvýznamného Minbara. Ale to co jsem viděl mělo velký význam, význam pro budoucnost. Nesledujeme totiž cíle, či sny a tužby ostatních. Hledíme na sebe a sledujeme vlastní cíle. Ano věřím, že naše cesta je ta cesta světla a pravdy. Logika je nadevše, ale když jsem nahlédl do mysli toho Minbara pochopil jsem proč vlastně neustále vedeme války. Mladé rasy nejsou a nebudou připraveny přijmout řád a logiku, námi miliony let budovanou. Ne, už nikdy nenastanou časy nás, titánů. Stejně jako v lidské mytologii, zanikneme a staneme se pouze mýty a legendami, které budou vyprávět matky svým dětem. Ano pochopil jsem, mladé rasy nemohou přijmout to co my nabízíme, i kdyby chtěli. Není to možné kvůli jejich vlastnímu charakteru, kvůli citům, které v sobě chovají. City a vlastní cíle, touha po vědění, ale též touha toho nabýt vlastní silou, už nechtějí naše rady, naše poselství.

Už jsou připraveni…