Kartářka

Kartářka

Snědá žena se unaveně sklání nad balíčkem karet. Drobné vějířky vrásek okolo očí a mnohem hlubší rýhy na čele a kolem úst jí přidávají na letech, temné oči pod hustým černým obočím a jen malinko stříbrem prokvetlé dlouhé tmavé vlasy však dávají tušit, že zdání klame.

Cikánka bere do ruky karty jednu po druhé, drží je jako nejvzácnější poklad, a opatrně je klade před sebe na dřevěnou desku stolu. Nedívá se kolem sebe, soustředí se pouze na svou intuici.

Kolikrát už tohle jen dělala?

Přesně si vzpomínala na den, kdy poprvé předpověděla, co se stane. Bylo jí čerstvě 15 let. Nezdál se jí žádný sen, neměla ani žádnou předtuchu, nezjevil se jí anděl. Potkala cizího člověka, podívala se na něj a minula ho bez povšimnutí jako tisíce dalších. Dosud nikdy neviděla a v příští minutě už o něm věděla vše.

Poprvé se toho lekla. Netušila, jak se jí ta změť myšlenek, ve které se vůbec nevyznala, dostala do hlavy. Pak ji bodlo u srdce, když si uvědomila, že ten muž bude v budoucnu hodně trpět. Dlouho do rána byla vzhůru a uvažovala, co dělat. Jít za ním a varovat ho? Nebyla si ale jistá tím, co přesně ví. Je to pravda nebo si jen něco vymyslela? Nakonec jí to nedalo, sebrala odvahu a toho člověka vyhledala.. Muž ji ani nenechal domluvit a rozzlobeně ji poslal pryč.

Zkusila to pak ještě u několika dalších lidí, ale vždy se stejným výsledkem. Zažila ten nejhorší pocit: věděla a nikdo ji nechtěl slyšet.

Časem se začala vyhýbat lidem. Toulala se lesem a loukami okolo vesnice, a pak dál a dál. Naučila se starat sama o sebe nevšímat si druhých. Až jednoho dne narazila u potoka na bělovlasého muže. Prošla kolem něj a náhle si uvědomila, že něco není v pořádku. Místo obvyklého hořkého pocitu absolutního vědění se dostavilo zvláštní uvolnění. Ten stařec měl v knize osudu její mysli naprosto čistý list.

Něco takového ji vyrazilo dech. Zastavila se a zůstala stát s pohledem upřeným na toho zvláštního člověka.Později u něj v nedalekém domku se ho odvážila zeptat na otázky, které ji tak dlouho trápily:

"Proč nemohu lidi varovat, proč mě neposlouchají.?"

"Vidíš jejich budoucnost a ta se stejně nedá změnit."

"Lidé nemohou ovlivnit svůj osud?"

"Mohou, svobodně se rozhodují a svými volbami určují svou cestu. Ale ty máš zvláštní dar, vidíš do jejich duše, znáš všechna jejich rozhodnutí předem. Tím, že jim to řekneš, je jenom vyděsíš."

"Proč právě já?"

"To nevím."

"Co mám tedy dělat, mám si svůj dar nechat pro sebe?"

"Ukaž ho jen těm, kteří o to stojí."

"Jak to mám udělat?"

"To je na tobě."

Druhý dne byl stařec mrtvý.

Vyběhla z domu a běžela jak nejdál mohla. Potom padla do trávy a dlouho jen tak bez hnutí ležela. Vrátila se ke svému osamělému životu a nad ničím už nepřemýšlela. Celé hodiny se dívala na hladinu vody v řece nebo na oblohu a vnímala jen tlukot vlastního srdce a svůj dech. Konečně našla klid.

Až jednou, když seděla uprostřed louky plné kvetoucích vlčích máku k ní přiběhlo dítě, chlapec. Posadil se vedle ni do trávy a hrál si s lemem její sukně. Nabídla mu jablko.

"Umíš číst z ruky?", zeptal se nečekaně. Pobaveně si položila jeho malou ruku do své prací ztvrdlé dlaně. "Samozřejmě, že umím." Vymyslela si pohádku o tom, co chlapce v nejbližší době potká. Nebylo na tom ani zrnko pravdy, ale dítě bylo přesto spokojené. Později odpoledne za ní přišla jeho matka a ptala se, jestli se dítě, které čekala, narodí zdravé. Cikánka jí podle pravdy odpověděla, že ano.

A pak najednou pochopila! Hodnota jejího daru spočívala v tom, že mohla lidi povzbudit nebo uklidnit. Stačilo jim jen říct, co pěkného je v nejbližší době potká. Negativní věci se stanou tak jako tak, ale nebylo třeba o nich mluvit a zbytečně tak lidi děsit. Stačilo vybrat z lidských životů ta nejhezčí barevná sklíčka a nechat je chvíli zatřpytit ve slunečním svitu. A víra v to, že barvné sklíčko už brzy prosvětlí i jejich život, dávala lidem sílu překonat těžká období.

Od té doby, co tohle jednoduché pravidlo pochopila, se živila tím, že dávala lidem naději...