Malý zloděj

Píše se rok 1450. V jihovýchodním francouzském městě Lyon žije dvacetiletá dívka jménem Marie. Bydlí se svým stejně starým kamarádem z dětství Samuelem v maličkém domku po Mariiných rodičích. Ti jsou už pět let mrtví. Otec s bratrem jí zemřeli ve válce a matku zabili vojáci.
Samuel své rodiče nikdy nepoznal, vyrůstal převážně sám a často chodil k Marii domů. Po smrti jejích rodičů se k ní nastěhoval úplně. Už v dětství se naučil krást, byl dobrým zlodějem. Nikdo ho nikdy nechytil.
Právě přišel Sam domů s měchem peněz.
„Same! Kdy už konečně přestaneš krást?! Nelíbí se mi to.“
„No tak, Marie. Zkus pochopit také ty mě. Nemáme vůbec nic, jen tenhle domek. Jak chceš takhle žít? Musím krást; a ty taky! Naučím tě to.“
„Ne, Same. Co když nás chytí?“ odporovala Marie.
„Ale nechytí. Určitě ne. Věř mi. Dávám si velký pozor. Uvidíš, zalíbí se ti to. Hned večer půjdeme k tomu krámku, co stojí uprostřed Lyonu. Tam se vždycky něco najde. A neboj se, my to zvládnem.“
„Same, když já nevím,“ opakovala Marie své mínění a posadila se na polorozpadlou postel.

Začalo se stmívat.
„Pojď, Marie.“ Samuel ji vedl za ruku; sama by asi nešla.
Prošli několika ulicemi i nějakými zkratkami, až stanuli před malým krámkem. Říkalo se mu Lyonská bouda. Chodí zde spousta lidí. I v této chvíli se tu procházelo několik rodin s dětmi nebo starých pánů či mladých zlodějíčků.
„Marie, dívej se. Musíš se k někomu takhle nenápadně přiblížit, něco opatrně vzít a rychle zdrhnout. Takhle!“ Sam si vybral jednoho bohatšího pána, a když mu ukradl váček peněz, utekl za boudu. Nikdo si ho ani nevšiml. Marie jen zírala. Ne, já bych to určitě nezvládla! myslí si. Šla tedy najít Sama, když jí někde zmizel. Uviděla ho opírat se o zadní část krámku. Zvolal: „No kde jsi? Myslel jsem si, že poběžíš hned za mnou.“
„A já si myslila, že se vrátíš.“
„Vrátit se? Dám ti radu: Nikdy se tak brzy nevracej na místo činu. Chápeš mě?“
„Už jo,“ odpověděla Marie.
„To je super. Takže se připrav; zkusíš si to!“
„Tak na tohle, můj milý Same, raději rychle zapomeň!“
„Marie, aspoň jednou, jo?“
Marie chvíli jen stála a němě hleděla na kamaráda. Přece jí chce pomoct!
„Dobře, jak chceš,“ odsekla a pomalu a nenápadně se přikradla k nějaké osobě. Jenže když jí z kapsy vytáhla zlaté hodinky a rozběhla se pryč, vrazila přitom do stráže, jenž se tam objevili. Viděli, co Marie udělala.
„Kdo jsi?“ zeptal se jeden strážce.
„Eh, já jsem Marie.“ Dívka se sotva vzpamatovávala.
„Tak Marie, je mi to líto, ale musíš jít s námi.“
„Ne!“ zavzlykala. „A kam?“
„Do věznice, kam jinam? Soud rozhodne, co s tebou. Ale na milost bych nesázel.“
Marie byla v šoku. Tak tohle jsem si nepředstavovala. „Ne, já to už nikdy neudělám. Pusťte mě, prosím!“ Klekla si před strážce a prosila.
„Vstávej!“ zavelel jiný strážný, chytil ji za ruku a kousek vlekl, než se rozhodla, že radši půjde sama.
Sam stál opodál, hleděl na to, co způsobil a přemýšlel, jak tohle napravit. Přiznat se? Ne, to by nešlo! Nepůjde přece do vězení za Marií. Anebo místo ní. Musím ji prostě nějak osvobodit. Ale jak? Samuel byl z toho vážně zoufalý. Dokonce pomyslel i na to, že ji nechá tak a radši zmizí z města. Myšlenku ale hned zavrhnul. Tohle by nešlo, dostat ji do průšvihu a zdrhnout. Musím Marii pomoci.

Samuel celý týden obcházel kolem věznice a občas se vyptával na Marii; co s ní je. Někteří strážní se s ním vůbec nechtěli bavit, ale našel se i takový, který řekl, co věděl.
„Zatím se čeká na soud, chlapče. Měl by se uskutečnit co nejdřív, ale přesné datum se ještě nezná,“ dostával odpověď. Naposledy mu oznámili: „Zítra za svítání bude popravena.“
Samuel klesl na zem. Tak tohle je vážně konec! Teď ji už nedokážu zachránit. „Můžu s ní mluvit?“ promluvil roztřeseným hlasem.
„Je mi líto, ale bohužel ne.“
Sam se vydal domů. Musím se tam aspoň jít podívat a rozloučit se s ní.

Ráno. Samuel už asi hodinu stál na náměsí a sledoval, jak lidé dostavují šibenici. Čekal. Kolem dokola se začali scházet diváci. Nakonec strážní přivezli Marii v okovech. Šla pomalu se skloněnou hlavou. Sam se vecpal do první řady. Zašeptal: „Marie!“ Ta oslovení uslyšela, pozvedla svou tvář ke kamarádovi a zamumlala: „Same, promiň.“
„Ne, Marie! Ty promiň; je to jen moje vina. Ty za nic nemůžeš!“
„To je jedno, už mě stejně nikdo nezachrání,“ pravila smutně a pokračovala v chůzi na popraviště.
Samuel se na tuhle nemůže dívat, i když jich už viděl tolik!
„Ne!!“ vrhl se za Marií. Stráže ho pevně chytli a blíže nepustili. „Pusťte mě! Ona za nic nemůže.“ Sam věděl, že je pozdě; že ji už nezachrání. Stráže ho pořád drželi, musel jim tedy vysvětlit, že nic neudělá a bude se pouze dívat. I když nerad. Pohlédl na Marii. Už jí nasazovali oprátku. Naposledy zvedla ke zlodějíčkovi hlavu a pak ji zase sklonila.
Samuel to nevydržel a v tom okamžiku se otočil a radši zmizel. Rozběhl se domů se špatným svědomím, že svou jedinou kamarádku takhle ztratil. Určitě je už mrtvá! Na tento den nikdy nezapomene.

K večeru se Sam rozhodl, že se na to osudné místo ještě půjde podívat a s Marií se rozloučit. Pak Lyon definitivně opustí, chce odejít z tohoto města. Kam? To sám ještě neví…