Zamyšlení nad sněhovou vločkou

Vzpomínka na zimu, trochu starší dílko skutečně jen tak.

    Nenápadná sněhová vločka padá k zemi. Neví proč a je jí to jedno, prostě padá. Nakonec jistě nekam dopadne. Neví ale kdy ani kam, ví jen, že k tomu dojde. To vědomí je důležité. Tedy... pro nás určitě. Jak moc může být něco jako vědomí důležité pro kus vody v pevném skupenství zvolna se snášející k zemi? Zatímco se vločka vířivými pohyby převaluje ve vzduchu, mysl uvažuje o otázkách bytí. "Co to vlastně je ten pád? Nevyhnutelná cesta, která čeká každou z vloček. Jaké by asi bylo zastavit se, moci se dívat na svět stále z výšky. Vyhnout se dopadu. A co asi bude po něm? Co když jsou všechny ty řeči o koloběhu vody jen výmysl? Co když pak už nebude vůbec nic?" Vločka ale neuvažuje, vločka prostě padá. Ani si neuvědomuje, jaké má štěstí, že si nic neuvědomuje, a proč taky, vždyť je to jenom vločka. Kdyby se však přecejen měla vyjádřit, popsat se nějakým pocitem, byl by to nejspíš údiv. Takové to nevinné, nekonečně veselé překvapení, jaké zažívá malé dítě vždy, když objeví něco nového a zajímavého, ať už to je dudlík nebo třeba jedovatý chřestýš. Takové dítě stejně jako vločka neví co má očekávat, a proto neočekává. Ke štěstí to nepotřebuje. A tak udivená vločka dál radostně padá nezatěžovaná očekáváním, touhami, názory nebo strachem z jedovatých chřestýšů. Neví proč padá a je jí to jedno, prostě padá.
              ...a padá štastná...
                                                                               Plesk!

---