Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Konkurence

19. 07. 2007
0
0
363
Autor
bashelamba
On seděl u stolu a znechuceně pozoroval hostinského, jak vytrvale špiní pullitr zaneseným hadrem, který se Onomu nezdál dost dobrý ani na vytření podlahy. Ačkoli podlaze tady v tom pajzlu už by zřejmě od hnusné usazené špíny a prachu smíchané s krví z hospodských rvaček pomohla jen kompletní výměna. Rozhlédl se po místnosti a ujistil se, že si ani o jednom ze štamgastů nemyslí nic dobrého. Nepatřil sem. Nenene, vůbec sem napatřil, do takového pochybného podniku, jenže to v tuhle chvíli mohl vědět jen On sám - navenek vypadal nachlup stejně, jako všechna ostatní individua tady. Nikdy by se tu neukázal a nikdy by nepopíjel tu břečku ze zasviněného pullitru s uraženým uchem, kdyby se tenkrát nezachoval tak hloupě. A kdyby nepotkal toho idiota! A tu idiotku! Mělo se to totiž tak:

Byl to den jako každý jiný - stál za pultem ve svém řeznictví, jednom z největších ve městě a očekával tradiční velký nával zákazníků v ranních hodinách, kdy se ženské stavovaly pro čerstvé maso na oběd. On byl ve městě velice váženým člověkem, protože už řeznické povolání samo o sobě něco znamenalo a když jste se ještě k tomu mohli pyšnit nejčerstvějším masem od převážné většiny okolních zemědělců, měli jste dobré postavení ve společnosti jisté. On to moc dobře věděl, stejně jako věděl to, že pokud bude extrémně milý na všechny zákazníky a vůbec na každého, kdo rezezní zvonek nade dveřmi, jeho reputace bude pomalu, ale jistě stoupat do ještě závratnějších výšin. Navíc soutěžil s konkurenčním řeznictvím o dodavatelství masa do knížecího zámku a musel si teď nechat maximálně záležet na své dobré pověsti.
Do obchodu vběhla mladá slečna, v celku pěkná, i když On si už dovedl vybavit alespoň pět takových, které by ji v kráse okamžitě předstihly, z téhle ale vyzařovalo něco neurčitě vábivého, co k sobě přitahovalo jeho oči nelidskou silou.
Prošla so dokola po obchodě a s hraným zájmem si prohlížela vyvěšené šišky salámu a maso na hácích, okolo kterých se pomalu začínaly shromažďovat mouchy, i přes to, že všechno bylo úhledně zabalené do navoskovaného papíru.
"Máte přání?" zeptal se jí, když přistoupila k pultu.
"Ani ne.. nebo vlastně, vlastně ano. Ano, mám přání."
"A copak to bude, slečno?"
"Víte... děláte i zabijačky? Jsem si jista, že ano, takový silný chlap jako vy," poplácala ho laškovně po hrudi a on se nebránil, "má jistě zkušenosti se zabijačkami, nemám pravdu?"
Potěšeně se usmál a odhalil nekompletní řadu zubů. "Ano, jisté zkušenosti v tomto oboru mám."
"Víte, já a pár mých přátel jsme dostali velice štědrý dar a nejsme sto sprovodit to nebohé růžové prasátko ze světa. Tak jsem si říkala,. jestli by jste nám neposkytl své služby? Samozřejmě by to nebylo zadarmo, také dokážeme být štědří... um, dovolila bych si říct, že až velice štědří, chápete?" usmála se dvojsmysl naznačujícím úsměvem a On si v tuto chvíli prostě nedokázal pomoci, i když toho později mnohokrát litoval. Jeho mužská ješitnost zapracovala, vzpomněl si, kdy naposledy zakusil takovouhle odměnu a s úzkostí zjistil, že tomu už nějaký ten pátek opravdu bude. Víte, řezník byl velice žádaná partie, to ano, i když se jednalo o takovéhodle vypaseného umaštěného chlápka, který se marně strojí do obleků, aby vypadal elegantně. On ale nedokázal strávit představu, že by se měl s některou z těch pitomých slečinek s velkým věnem oženit a zůstat s ní až do konce života. Odjakživa měl ženy rád a zastával názor "čím víc, tím líp!". Jenže pokud soupeříte o dobrou pověst, nemůžete si prostě dovolit návštěvy domů s červenou lucerničkou. Ale to s touhle slečinkou by se dalo sfouknout v tajnosti, při pohledu na ni mu bylo naprosto jasné, že se jejich myšlenky na tuto záležitost ani v nejmenším nerůzní.
"Jestli se mají věci takhle," odpověděl a olízl si lesklé rty, "moc rád vám vypomůžu,"
"Dobrá, stavím se zítra opět touto dobou, ano?"
"Budu se těšit," zamával jí, když odcházela. Zvonek nade dveřmi zacinkal a řezním osaměl. Ovšem jen na chvilku, co nevidět se začali trousit zákazníci a on musel přemítání o událostech budoucích na čas odložit.
Když večer zavíral krám, nemohl se dočkat dalšího dne. Ani ho nenapadlo, že celá tahle záležitost vypadá značně podezřele. Ve skutečnosti si o sobě moc myslel a chválil boží prozřetelnost, že si ho konečně všimla a seslala mu takového andílka. Vždyť si to přeci zaslouží! Zabije a zpracuje prase, vyspí se s charismatickou holkou a ještě dostane pár jitrnic nádavkem. Skvělé vyhlídky, opravdu báječné! Navíc mu sousedka dnes přinesla zprávu o tom, že jeho šance na výhru v nepsaném konkurzu na místo zámeckého dodavatele se zvětšily o neuvěřitelný skok. Někdo totiž viděl jeho konkurenta ve společnosti velice mladé dámy, se kterou není zasnouben, jak se spolu po městě vodí za ruku a nakonec mizí v jeho bytě nad obchodem. Ten nestoudník se ani neostýchal zdravit sousedy a s úsměvem pokyvovat! Jak neslýchané. On se odebral do postele s příjemným pocitem, nedočkavý rána.
Následující dopoledne se čas neuvěřitelně vlekl. Zákazníci nechodili, On už je včera stačil zpravit o tom, že dnes bude mít pravděpodobně zavřeno. Sice tak přijde o celkem podstatnou část zisků, na druhou stranu měl ale jistotu získání nejen některých zákazníků konkurenčního řezníka, ale i záruku příjemně stráveného dne. Už pomalu ztrácel naději, když se chvilku po poledni rozezněl zvonek.
"Dobrý den, slečno, už jsem si skoro myslel, že nepřijdete."
"To bych o mnohé přišla nejen já, nemyslíte?" mrkla na něj a sledovala, jak se po jeho tváři opět rozlévá ješitný úšklebek. Takhle malá potvůrka moc dobře věděla, na jakou strunu udeřit. "Tak co, můžeme jít?"
"Samozřejmě, že můžeme!" Řezník, vyloženě se tetelící štěstím, následoval slečnu ven před obchod, zamkl dveře a potom spolu s ní nastoupil do vozu. Jeli dlouho, ale jemu to vůbec nevadilo - slečna se k němu po celou dobu pevně  tiskla a o zábavu měl postaráno. Nezajímalo ho, kam vůbec jedou - to teď bylo vedlejší.
Když zastavili před nevelkým statkem, slunce se pomalu sklánělo k západu. Vystoupili, dívčina teď celá rozvrkočená a řezník notně lačný po pokračování toho, co započali po cestě. "Nejdříve zabijeme prase a potom se pustíme do toho ostatního, ano?"
"Jen ho sem dejte, ať už to má za sebou!" křičel řezník a posilovakl se pálenkou.
Dívka ho zavedla do stodoly, kde stáli dva další muži, o něco starší, než žena, současně o dost mladší, než řezník, a před nimi od stropu visel plátěný pytel, plný něčeho neurčitého tvaru. "Co to tu máte za divnou výzdobu?" praštil řezník pěstí do pytle a tím ho rozhoupal.
"To je naše prase."
"A co s ním, prokrista pána, vyvádite? Vždyť už je mrtvý, ne? Se vám zkazí, když ho takhle necháte."
"Není mrtvé," oznámil ledovým hlasem jeden z mužů. "Jen omráčené. Potřebovali bychom jen, aby jste mu setl hlavu."
"Co to je za móresy, tohleto? Když zabijačka, tak zabijačka, ne? Já vám ho klidně celý naporcuju, proč mu sekat jenom hlavu?"
"Je to podle zvyků našeho kraje," oznamovala slečna medovým hlasem. "Musíme ho nechat takhle pěkně v pytli a setnout mu hlavu. Tu my si necháme, zbytek dostanete vy a s ním si dělejte pak co chcete, hm?"
"Dost divný zvyky, to vám teda povim," zachrchlal On a znovu si pořádně přihnul z lahve, kterou držel v ruce. "Tak sem pojďte, vy dva, sundáme ho a já vám ho setnu. Nechápu ale, proč jste to nemohli udělat sami."
"Moji bratři by nesnesli pocit, že někoho o život připravili. Chápu, že muži, jako jste vy, se to musí zdát hloupé, ale oni už jsou prostě takoví zbabělci. Co já s tím nadělám," chlácholila ho a sledovala, jak vrhá znechucený pohled směrem ke dvěma mužům.
Společnými silami sundali náklad z háku a položili ho na zem. "Ještě sele, ne? Moc vykrmenej neni. To vám dali pěknej dar, teda."
"Nám to stačí, je nás málo. Navíc vědí, že my nejraději jazyk, a ten má tohle prasátko výtečný," vysvětlovala žena. "Tady v těch místech je hlava. Stačí jen, když tu utnete," opakovala znovu a podávala mu velkou těžkou sekyru.
"To jsou teda divný zvyky. Sakra divný zvyky!" mrmlal si sám pro sebe, když se rozmachoval. Plátno se rudě zbarvilo a tělo s sebou ještě několikrát škublo, než zůstalo nehybně ležet v kaluži vlastní krve, která z rány vytrvale vytékala.
"Tak, teď ho vytáhnem a naporcujem, ne?"
"To už nechte na bratřích a pojďte. Musíte si přece vychutnat tu odměnu, kterou jsem vám slíbila. Nebo snad nechcete?"
Řezník, teď už úplně na mol, se rozřehtal a následoval dívčiny vlnící se boky ven ze stodoly a do obytné části domu.
Probral se a čekalo ho velké překvapení. Byl doma. Ležel ve své ložnici, ve své posteli, docela sám. Hlava mu třeštila a jen matně si pamatoval, co se dělo včerejšího večera a vůbec si nevzpomínal na údálosti dnešní noci. Slunce už bylo vysoko a on s hrůzou zjistil, že už dávno měl být v obchodě. Navlékl se do toho prvního, co mu přišlo pod ruku a seběhl dolů do přízemí. Odemkl dveře krámu a začal pomalu vybalovat některé zboží, které chtěl vyvěsit do výlohy, když zvonek zacinkal.
"Áá, dobrý den, vzácná paní!" vítal svoji nejváženější zákaznici. "Copak to dneska bude? Něco na gulášek? Zrovna včera jsem byl na jedné zabijačce a mám tu jedno celé krásné selátko, ještě nenaporcované! Odříznu vám, co jen budete chtít! Jen hlavu bohužel nemám, ale to snad nebude na závadu."
"Ano, trefil jste se přímo neuvěřitelně. Manžel se dnes vrací z cest a chtěla bych, aby mu naše hospodyně udělala guláš, výjimečně dobrý, na přivítanou, chápejte. Proto jsem si také šla maso vybrat sama, kdo ví, s čím by ta káča zase přišla."
Řezník přešel na druhou stranu obchodu, kde visel pytel s jeho včerejší kořistí. Zřejmě ho ta dívka s bratry přivezli domů, uložili ho a výdělek umístili do obchodu, tak vděčni mu byli. Nepřekvapovalo ho to - za svůj výkon si to jistě zasloužil!
Rozvázal šňůru a rozhrnul pytel. Najednou strnul v půlce pohybu. Ozval se výkřik zákaznice, děsivý a tak hlasitý, že musel přilákat kolemjdoucí z širého okolí. Následovala tupá rána. On se otočil a viděl ženu nehybně ležící na podlaze. Otočil se zpět k obsahu pytle a nevěřícně na něj zíral. Nepřivezl si domů prase, ale mrtvolu muže. Muže, kterého moc dobře znal - svého největšího konkurenta v městě, co se řeznictví týkalo.

Teď seděl v tomhle pajzlu a opíjel se do němoty. Už dávno si nemohl dovolit nosit čisté šaty, i když na ně peníze měl - už dávno si nemohl dovolit ukázat se v žádném z měst, v žádném z krejčovství. Hledaly ho armády všech knížat v okolí, všude znali jeho popis, všude se vyprávěl jeho příběh. Příběh krutého řezníka, který zabil svého soka jen pro trochu prodaného masa. Knížetem to otřáslo a rozhodl se, že tohoto ničemu dopadne stůj co stůj. Nikdo nepochyboval o jeho vině, všichni věděli, jak to celé bylo - prostě odstranil svoji konkurenci. Tedy, všichni si mysleli, že to bylo takhle. Jen On ale věděl, jak se to celé doopravdy mělo. Ve městě totiž byl ještě třetí řezník. Řezník, který měl dva syny, řezník, který měl dceru, jež se vodila po městě za ruku s postarším mužem a potom s ním mizela v jeho bytě nad obchodem. Dceru, která ačkoli nebyla nijak zvlášť krásná, vyzařovala charisma, které k sobě poutalo zraky ostatních nelidskou silou.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru